Nehraji si na prognostika, jen jsem celý rozechvělý z očekávání výsledků irského referenda o Lisabonské smlouvě. Přání je u mě otcem myšlenky. Těch myšlenek je více a chci se o ně podělit.
Nic by mě tak nepotěšilo, jako kdyby Irové udělali práci za nás a Lisabonskou smlouvu zavrhli. Zaprvé si to ta přemalovaná „ústava" zaslouží. Zadruhé by se ukázalo, že není možné, aby s občany skoro celého kontinentu manipulovalo pár byrokratů z Bruselu. No, opravuji „pár" na „pár desítek tisíc". Také bychom mohli v „páru" vidět Německo a Francii ve vzácné mesalianci k ovládnutí a pacifikaci Evropy od stolu.
Ale hlavně bych byl rád, kdyby se splnily ty výhružky o dvourychlostní Evropě. Ono totiž, pokud by v tom „rychlejším" proudu nebylo koho direktivně komandovat, ztratila by ta integrace pro velké členy smysl a zjistilo by se, jak mají rozličné zájmy. Jeden společný zájem mají, stát se velmocemi aspoň v Evropě, když ve světě ztrácejí postavení vč. vojenského.
Jak to s tou rychlostí právě těch nejaktivnějších integrátorů ve skutečnosti je, dokládá rychlost, s jakou jsou ochotny tyto země naplňovat takové fundamentální závazky, jako je volný pohyb pracovních sil. Takže ve svobodách pomalu, v direktivách co nejrychleji. Nejraději už by viděli federální útvar, ale vnitřní omezení, týkající se malých členů, by zanikala jen pomalu, dávkovaně. Vždyť na jejich hřbetech se musí ta federace založit.
Znamenalo by to také rychlý úprk od demokracie k byrokratickému dirigismu, plánování a sociálnímu inženýrství. Jen ať si někdo takovou kúru naordinuje, ale proboha bez nás. S tím chtějí konkurovat USA, Číně, Rusku a Indii? Možná zvítězíme v největším promoření našich polí řepkou olejnou nebo počtu montoven podřadných automobilů na kilometr čtvereční. Určitě nikdo na světě netrumfne počet závazných direktiv, zamořujících právní řád až k nefunkčnosti.
Ať splní velcí členové své výhružky a vydají se touto „rychlou" cestou. My ostatní se můžeme spokojit s Evropou volného pohybu osob, kapitálu a zboží a jít klopotnou cestou národních demokracií bez diktátu „osvícených" samozvaných vizionářů. Ono by se za pár let ukázalo, kdo roste a kdo je v úpadku. Nedělejme křoví těmto šíleným ambicím a nenechme se vtáhnout do recese. Ne plánování a direktivy z Bruselu, ale svoboda, demokracie a konkurence v soutěži různých přístupů jsou zárukou růstu.
My přece nechceme Číně konkurovat levnou pracovní silou. Pokud se týká Ruska, tak se žádný náš politik nedostane do Gazpromu jako Gerhard Schröder. Také nemusíme s USA soupeřit o vliv ve světě, jak to zoufale činí Francie. My můžeme ve svobodném prostředí sázet na pružnost, invenci, flexibilitu, kreativitu, improvizaci a adaptabilitu. S velkými nemůžeme soupeřit jejich zbraněmi. Ale děr na trhu bude vždycky dost. Takže chodit s pány na led se nevyplácí, zvlaště když hledají své Vašky, kteří by podpírali jejich vratké nohy, jež má každý kolos.
Jsem stoprocentně přesvědčen, že „rychlejší" část Evropy by se vydala na cestu rychlého zaostávání. Zatímco setrvání mimo tento proud, řítící se do útlumu, by neznamenalo, že budeme vytlačeni na „okraj Evropy", jak nám vyhrožují až s vyděračským akcentem, ale naopak by urychlovalo žádoucí přizpůsobování ekonomiky nárokům konkurenčního prostředí v globalizovaném světě.
Nezkazí Irové můj sen o dvourychlostní Evropě? Už vidím krásný život na okraji Molocha.
O tématu jsem již psal zde, zde, zde a zde.
