Tento rozvrat započal hledáním „duchů zákonů“, pokračoval opuštěním suverenity České republiky a byl dovršen zákazem nepohodlné Dělnické strany.
My všichni, z nichž drtivá většina je právních laiků, jsme konzumenty práva. Naše základní právo je, aby právo bylo srozumitelné. Tady největší škody napáchaly levicové „legislativní smršti“, které právo zaneřádily i pro odbornou veřejnost. Nemravné „přílepky“ k zákonům celý pasvil ještě prohloubily. Nikdo neví na sto procent, jak se má chovat, aby jednal po právu. Nad každým z nás visí hůl, s níž nás je možno kdykoliv přetáhnout.
Nebylo by to tak zlé, kdyby se soudci velice rádi nechopili oněch Havlových „duchů zákonů“. Jde o odklon od litery zákonů, podle které si může každý přečíst, co se musí a co se nesmí. Těžiště právního myšlení se tak přesouvá do oblasti interpretace. Jeho Veličenstvo Soudce tak získává ohromnou moc na úkor právní jistoty všech ostatních. Místo jasné aplikace práva nastupuje elitářký výklad práva. Cokoliv můře před soudem dopadnout jakkoliv.
Takže právo pro občany ztratilo značnou část své předvídatelnosti. A to ještě jsem nerozebíral situaci, která nastala po našem vstupu do EU, kdy unijní právo je nadřazeno českému. Plavou v tom i advokáti a rozhodnutí jednotlivých stupňů soudů si vzájemně protiřečí. A po Lisabonské smlouvě se nejvyšší právní autorita přestěhovala z České republiky z Brna do Lucemburku.
Ústavní soud si to způsobil sám. Všichni víme, že suverenitu Česká republika Lisabonskou smlouvou odevzdala. Žvásty o dělené suverenitě jsou jen mlžnou clonou bez obsahu. Stát buď svrchovaný je, anebo není. Nejsme už suverénním státem a v tomto kontextu to míním jako neutrální konstatování.
Jde o to, že jsme všichni – včetně nás euroskeptiků – věděli, jak Ústavní soud rozhodne. Věděl to i prezident Klaus, který prohlásil, že ten „vlak už nelze zastavit“. Takže předvídatelnost práva se přesunula z oblasti občanské do oblasti politické.
Tohoto konstatování si povšimněte, protože má děsivé konsekvence. Jinými slovy to znamená, že právo je pro občany neprůhledné, ale je předvídatelné pouze tehdy, existuje-li dostatečně masivní politická objednávka. Ta se často vydává za společenskou objednávku, protože předtím dojde k mohutné mediální „dělostřelecké přípravě“. Odpůrci jsou ostrakizováni jako nepřátele lidstva nebo přinejmenším demokracie.
A to nastalo právě v případu Dělnické strany. Demokracii si přece rozvracet nedáme. A tak z okrajového problému státní moc vyprovokovala fenomén „kdo s koho“. Udělala mučedníky ze strany, která by ve volbách neměla šanci. Navrch jim ještě ve všech médiích zajistili reklamu. Věcně se nic nevyřešilo. Postižení svou nálepku jen přemístí. Nula od nuly pojde, jen daňový poplatník zapláče a Tomáš Sokol bude zase o trochu bohatší (i když soud nepřiznal náklady řízení).
Nebezpečnější je, že byl prolomen Rubikon. Dvacet let po Listopadu se tady vrátil precedent, že stačí někomu přisoudit nálepku extrémismu a je možno zatočit s jakýmkoliv „nepřítelem demokracie“. Ne za trestnou činnost, ale za názory, slova, texty, symboly, gesta a dokonce i písně. A ne dosti na tom, svou úlohu v této kauze hrálo i to, kdo s kým je „propojen“. Strašné! Vrací se mi vzpomínky, jak nebylo záhodno znát nikoho, kdo mohl být označen za imperialistu nebo nepřítele socialismu.
Zajímavé je, že soud ve zdůvodnění zmínil i populismus Dělnické strany. To už je doslova fraška. Paroubek by musel běžet v čele všech stran, které by houfně na Nejvyšším správním soudu měly okamžitě odevzdávat zřizovací listiny. A jen bůhví, s kým vším se znají a jsou „propojeni“. Ani to nechtějme vědět.
Tento „precedent“ patří k „přirozenému právu“, které si takto vynucuje přednost před „právem pozitivním“, jemuž by mohl občan rozumět. Na hlavu tady byl postaven zdravý rozum. Ono nepředvídatelné, jen odborníkům přístupné právo by se mělo týkat jen problémů, na něž je krátký každý speciální zákon a které korelují s ústavními principy. Příkladem je právě posouzení Lisabonské smlouvy nebo rozpuštění stran. Přesto paradoxně se dalo předvídat, že soud rozhodne v souladu s politickou objednávkou a možná i se společenskou poptávkou.
Co zůstává bohužel nepředvídatelné, jsou právní jistoty občana v běžném životě. Přitom by to mělo platit naopak. Právo by mělo být předvídatelné pro běžného konzumenta. Nepředvídatelnost – vydaná na pospas soudním „vědcům“ – by měla být přípustná a dokonce žádoucí pouze tam, kde se právo stýká s politikou, Ústavou a lidskými právy. Pak ovšem nesmí vyvolení znát odpověď předem, jako tomu bylo zjevně v případě Lisabonské smlouvy a Dělnické strany.
