Musím připsat upřímnosti tehdejšího ministra Karla Schwarzenberga, že kdysi z něj tato moudrost o právech velkých vůči malým státům v nestřežené chvíli až cynicky vypadla.
Zvláště v EU to platí dvojnásob. A netýká se to jen francouzského beztrestného porušování rozpočtových kritérií a na druhé straně vyšších rozpočtových dotací...
Veškerá pravidla v EU se totiž nastavují jen proto, aby na malé členy byly uvaleny nekompromisně vyžadované povinnosti, které velké členy zavazují přesně jen do té chvíle, dokud se jim to hodí. A s právy je to právě naopak.
Jednou z hlavních zásad v Evropské unii je to, že žádný stát nesmí zvýhodňovat své vlastní občany před ostatními, zejména pokud se týká cen. A tak celé dlouhé roky občané z chudých postsocialistických zemí dotovali bohatší původní členy EU při vzájemném turismu hned dvakrát. Turisté z bohatších zemí měli u nás všechno za babku, nebylo jim možné nasadit jiné ceny v hotelech, při návštěvě hradů a zámků a v restauracích, o obchodech ani nemluvě. Ani ve státním sektoru nebylo možné přispívat jen vlastním občanům, třeba z dotací na památky, kulturu nebo sport.
Naopak český turista na Západě musel akceptovat dvojnásobné až trojnásobné náklady, než by ho to stálo doma. A to celé roky, než se v jeho neprospěch ceny zhruba vyrovnaly nebo dokonce převrátily do opačného extrému (u značkového zboží, kosmetiky, zájezdů).
Teď však Němci plánují něco neslýchaného. Chtějí zpoplatnit své dálnice, ovšem pouze pro zahraniční uživatele. Už k tomu dostali požehnání EU. Chtějí totiž jít na to oklikou. Vybrané mýtné chtějí Němcům vracet jako kompenzaci silniční daně. Druhou variantou by mohlo být, že po zaplacení daně z motorových vozidel nebo povinného ručení dostanou Němci dálniční známku zdarma.
Ačkoliv jde o zřejmé obcházení unijních principů, již k tomuto kroku dostali podporu eurokomisaře pro dopravu: „Snížení daně pro územně příslušné uživatele v zásadě nepředstavuje při současném zvýšení příslušných poplatků za užívání dálnic pro všechny uživatele žádnou diskriminaci na základě státní příslušnosti.“
Němci jsou na své dálnice právem hrdí, ale platit za ně nechtějí. Přejí si ale, aby za jejich využívání cizinci platit museli, a to včetně chudších okolních zemí, mezi něž patří i Česko. Dosud tomu bránila legislativa EU. Teď však dostala zelenou vyslovená právnická klička, která by menší členské zemi v žádném případě neprošla.
Představte si, že bychom u nás zavedli třeba hotelové, restaurační, památkové nebo kulturní poplatky. Formálně by je v ceně museli platit všichni, ale Čechům by je formou slevy na dani nebo poukázkami na další nákupy stát kompenzoval. Když to dovedeme ad absurdum, mohli bychom třeba u piva zvýšit pro všechny některou daň, jež by se pak pouze Čechům formou slevy na dani vracela. Nebudu řešit technické detaily, ale princip je stejný jako německý trik.
V případě, že to Němcům opravdu projde a chudí Češi budou na rozdíl od bohatších Němců muset za jejich dálnice platit, doporučuji skutečně vážně, abychom vymysleli nějaké reciproční opatření obdobného typu.
U musí být pod tlakem, že pravidla buď platí, nebo neplatí – pro všechny stejně. Jestli by pravidla pro velké členy tak striktně neplatila, ztratila by EU oponenty z velkých zemí pro případy, když už jde regulace za hranice zdravého rozumu. Žárovkami to šílenství začalo, momentálně to pokračuje regulací splachování na WC, snížením příkonu vysavačů i ostatních domácích spotřebičů i zákazem bezplatného poskytování plastových tašek v obchodech.
Tím vším se lidem i jednotlivým státům EU neopodstatněně plete do života. Místo odpovědnosti jednotlivce chce „poroučet větru, dešti“ – v případě tzv. uhlíkové politiky doslova – a regulovat protismyslně každou i čistě privátní blbost. Přitom je možné poukázat na přirozenou odpovědnost lidí, třeba na příkladu, jak Češi dobrovolně separují odpad. Evropská unie by neměla tu zodpovědnost rozmělňovat. Příkazy a zákazy totiž vyvolávají odpor a každý tlak budí protitlak.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
