Všichni, kdož hlasovali pro náš vstup do EU, měli by platit vyšší sazby za elektřinu.
Kdo by nechtěl vidět souvislost, nechť si položí před sebe růst zisků ČEZu a růst cen elektřiny od data data našeho vstupu do EU. Zisk se zvýšil od roku 2004 šestkrát na téměř 43 miliardy Kč, cena akcie dvacetkrát a růst cen elektřiny si každý můžeme ověřit na fakturách. Tato korelace se vstupem ČR do EU není náhodná.
ČEZ získal legální - z hlediska práva EU - argument, že nemůže a nesmí cenu utvářet nějakou regulací mimo rámec evropského trhu. Dokonce z nás dělá blázny v situaci, kdy většina našich plateb není tvořena cenou za silovou elektřinu, ale za její distribuci a za to, že nám „rezervuje" nějaký příkon. Velice rád se ČEZ ohání cenami na evropských trzích. Stát je po vstupu do EU i se svým regulačním orgánem jednak bezmocný, jednak není motivován ziskem občana, ale ziskem státu z divident ČEZu.
Trh je velice dobrý nástroj v antimonopolním prostředí bez regulace. Tam nemůže dodavatel cenu vyšroubovat do výše, kdy se už vyplatí dalšímu subjektu vstoupit na trh s nižší cenou. Také vede k tomu, že zvýšení ceny nad únosnou míru přivodí snížení poptávky, protože narazí na bariéru koupěschopnosti. Jenže:
- Trh s elektřinou je téměř monopolizován a odvíjí se od vlastnictví přenosové soustavy.
- Elektřina je nezbytnou součástí života každého dnešního občana, úspory mají své dno, naopak nároky rostou novými technologiemi (počítače, internet, satelity apod.).
- Evropská unie je vším jiným, než oázou volného trhu (nejrůznější regulativní zásahy směřují do všech odvětví produkce a služeb).
- Prostřednictvím tlaků z EU je blokován rozvoj levnější jaderné energetiky, samozřejmě v zájmu cizích dodavatelů. Jsem přesvědčen, že bez financí z Rakouska by Zelení u nás ve vládě nebyli.
- Stát ztratil možnost usměrnit tyto vlivy do rozumných mezí, když regulace, deformující trh EU, vymýšlejí velcí členové pro silné zájmové skupiny svých voličů.
- Stát nemůže zasáhnout ani v případě, kdy cena elektřiny se vyrovnává Německu, zatímco platy jsou čtvrtinové.
Tento poslední důsledek je krajně cynický, když nám je vtloukáno do hlavy, že ceny vytváří trh bez ohledu na státní hranice, zatímco mzdy jsou těmi hranicemi fixovány. Ať zkusí dělníci v nějaké nadnárodní firmě argumentovat evropskými mzdami. Přitom i ostatní životní náklady už nejen dorovnaly, ale v některých případech i předstihly třeba německé ceny, zejména v oblasti turistiky, elektroniky, kosmetiky a parfémů, luxusnějšího zboží a dokonce i některých druhů potravin. Zvlášť urážlivé je, že se vyplatí nakupovat třeba pivo Prazdroj v Německu, protože po vrácení obalů jej máme skoro za polovinu.
Nejhorší je kombinace tržní ekonomiky s regulací, pohříchu implantovanou EU. Pak to dopadá tak, že tržní podmínky působí vůči malým a bezbranným, zatímco „dobrodiní" regulace využívají velcí a mocní (státy, korporace, monopoly, lobbyistické struktury). Nahoře HUJ (tržní principy), dole FUJ (socialistické praktiky). Jen kombinací těchto principů je možné, že dochází tváři v tvář k bezostyšnému růstu cen energií k takovým ničím neodůvodnitelným excesům, jako jsou příjmy vrcholných manažérů ČEZ. Přitom, kdyby tento podnik řídila cvičená opice, s těmito nástroji by mohl neuspět opravdu jen nepravděpodobně nepodařený exemplář.
V socialismu platilo aspoň to, že když se někdo „přežíral", nesměl u toho příliš mlaskat. Teď se všechno vydává za úspěch tržní ekonomiky, i když jde právě v obdobných případech jen o parazitování na určitém typu obsazení zajmových oblastí, nepřístupných ostatním, na cíleném zasahování státu nebo dokonce nadnárodních struktur, prostě na kontrole „z vyšších míst". Vždyť motivací státu v případě ČEZu jsou co nejvyšší ziky a co nejvyšší dividenda.
Prostřednictvím tržně-ekonomického klacku z nás stát přes ČEZ ty miliardy vytříská, aby je potom mohl socialisticky neefektivně přerozdělovat. Je to stejné, jako by na nás uvalil další daň. Mohla by se jmenovat „příspěvek ke zvýšení průměrné mzdy v ČR", kdy ji budeme konzumovat prostřednictvím výplatních pásek manažerů ČEZu. Však v tržní ekkonomice platí, že peníze se neztratí, takže je vlastně jedno, kdo je do ekonomiky pustí. Hlavně, že se kola budou otáčet, to vše pod bedlivým dohledem pravidel z Bruselu.
