Nebo snad myslíte, že po ratifikaci Lisabonské smlouvy ve většině zemí je možné ji jakousí deklarací změnit dříve, než nabyla účinnosti? Aby se irský vlk nažral a bruselská koza zůstala celá?
Je stále zjevnější, co je tato smlouva za podfuk i za právní paskvil. Referendům se ve většině států vyhnul tím, že z ní odstranil slovo „ústava", přičemž shodný obsah rozmělnil do záměrně nečitelné formy odkazů a pozměňovacích návrhů. Řeší v jedné rovině jak zásadní věci spojené se získáním právní subjektivity EU na úkor suverenity jednotlivých členů, tak i technikálie spojené s činností jednotlivých orgánů. A tak i ustanovení o počtu komisařů je závazné. A teď se to nehodí, protože Irové by odmítli změnit své zamítavé stanovisko.
Vznikla tak potřeba smlouvu ještě před nabytím její účinnosti modifikovat, aniž by změny měly projít novým ratifikačním procesem a aniž by změny byly právně závazné. Iry však je třeba zlomit. Podobný problém už řešila chytrá horákyně. Jak vydávat sliby za změny, které by však právně závaznými změnami nebyly.
Je to jen dovršením nedůstojné frašky. LS má v genech, že to je výsměch nejen legislativě, ale i demokracii. Účelovými záplatami nelze v takovém případě dosáhnout nikdy zlepšení, vždy jen zhoršení stavu. Z rybářské sítě prostě hedvábný euroobleček nelze ušít ani v Bruseli*.
A nezapomeňme na podstatu věci, že LS už byla Iry odmítnuta. Není tedy co řešit. Tady nejde o resuscitaci pacienta, ale o reinkarnaci mtrvoly. Pokud vím, je to nemožné. Samozřejmě, že lze nebožtíka vydávat za živého, zfalšovat jeho podpis, nějakou dobu pobírat jeho dávky a nakonec se zmocnit jeho dědictví. O nic jiného nejde ani v tomto případě. „Podpisy" občanů nahradí podpisy kolaborujících politických reprezentantů, kteří se tváří, že k tomu dostali plnou moc, ačkoliv to není pravda. Nakonec bude dědictví po předcích uchváceno.
Příznačné je, že i kdybychom ústupkům v deklaraci měli věřit, tak vždy jsou časově omezené. Ale co se divíme, vždyť už je nad slunce jasné, že devótní politikové tady za svou krátkodobou kariéru prodávají budoucnost celých národů. Celé je to plíživý proces, jak jej známe třeba z období normalizace. Ani Dubček neztratil moc a vliv na lidi naráz, ale než se tak definitivně stalo, byl přechodně ještě velvyslancem v Turecku a byl zlomen k podpisu pendrekových zákonů.
Palach se kvůli tomu upálil. My jsme zase zvonili klíči. Bylo by nepředstavitelné tehdy říci, že jen místo Moskvy nám budou chodit direktivy z Brusele*. A myslím, že do takových iracionálních detailů nešlo ani RVHP. Nadto se zase připoutáváme ke spolku, který je svým byrokraticko-direktivním - řekl bych socialistickým - nastavením odsouzen k zaostávání.
Tady vůbec nejde o počet komisařů. Naopak. Čím jich bude více, tím více iracionality, byrokracie, direktiv, přerozdělování, korupce a zbytečného mrhání z toho bude rezultovat. Představte si 27 Špidlů, to už je několikanásobně překročené kritické množství s nesmírnou ničivou brizancí. A národní zájmy u těch euroservilních bloudů stejně nehrají roli. Snad jen zelené náboženství.
Když už nejsme vlastenci, měly by nás varovat aspoň Parkinsonovy zákony (viz Wikipedie): Počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů. Parkinson to dokládá růstem počtu úředníků britských koloniálních úřadů v době, kdy se britská říše rozpadala, nebo růstem počtu admirálů v době, kdy se britské námořnictvo redukovalo. „Británie má víc admirálů než lodí." Počet úředníků roste o 5 až 7 % ročně, bez ohledu na to, kolik práce mají vykonat. Vysvětluje to působením dvou sil: (1) Úředník stoupá v kariéře, jak přibývá jeho podřízených. (2) Každý úředník přidělává práci ostatním. Dále historická zkušenost říká, že čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí. Jak roste počet ministrů, klesá schopnost vlády rozumně rozhodovat, a při počtu „někde mezi 19,9 a 22,4" schopnost rozhodovat zcela mizí. Otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím víc času, čím menší je její význam: vláda diskutuje o stavbě kůlny déle než o miliardovém projektu.
Ale jde tady i o něco víc. Ve hře je překreslování mapy Evropy, po Mnichovu a Jaltě opět v režii velkých evropských zemí. Varovat by nás mělo i to, že Sarkozy pochválil Topolánka jako statečného muže, který ono mýtizované předsednictví zvládne. No, Brežněv také Biĺaka nehaněl.
Prezident Klaus si to všechno uvědomuje. Kam až může zajít zaslepenost eurofanatiků, předvedl Petr Uhl na stránkách Práva. Už podruhé - tentokrát v článku "Zaplať pánbu za Cohna-Bendita" - evokuje, že prezident by mohl být ze své funkce odvolán pro nezpůsobilost - rozuměj duševní neschopnost. Do pěkné demokracie se to řítíme...
*) Již tradičně Brusel v souvislosti s EU skloňuji podle vzoru prdel.
