U nejrůznějších alibistů a mudrlantů často narážím na názor, že svět není černobílý. Kolikrát je to jen dezerce před zaujetím jasného stanoviska. Jsem si vědom, že tak prosté to není, přesto se pokusím vysvětlit, že v principu je svět binární.
Digitální technika nás snad už vyškolila, že všechno lze vyjádřit binárně. Dva stavy prostě stačí na cokoliv. Protože jde o zobrazení nespojité (diskrétní), musíme si jen nastavit věrnost, jakou požadujeme. Ta „věrnost“ představuje, jaký kousek reality popíšeme jedním bitem. Nastavíme tedy detaily, které chceme rozlišit. Větší rozlišení pak znamená, že potřebujeme větší frekvenci, více energie a větší paměť.
Co je však zásadní, že v rámci zvolené věrnosti je digitální záznam absolutně přesný! Chyby neznamenají nepřesnost informace jako u spojitého analogového zobrazení, ale přímo informační výpadek. Proto nás zkreslení nemůže zmást, ale jen rozzuřit (viz ty kostkované nebo jinak „geometrické“ poruchy na digitální televizi).
Analogové zobrazení totiž může nabalovat šumy, někdy těžko odlišitelné od reality. Nepoznáme snadno, jestli případná neostrost je zdrojová, nebo daná přenosem. Nikdy si nemůžeme být jisti, zda něco mezi jedničkou a dvojkou je ještě jednička, nebo už dvojka. A co je horšího, my nemůžeme dát krk ani za to, zda analogové „ano“ už není vlastně „ne“. (Řešila by to sice fuzzy logika, ale to sem netahejme). Metaforicky řečeno, tomu často podléhají lidé s rozplizlým myšlením.
Okultisticky a postmodernisticky pak mudrují o něčem mezi nebem a zemí, o nadsmyslném jsoucnu, o transcedentálním přesahu, o neuchopitelných záhadách, o nedostatečnosti racionalismu, o duchovním ukotvení, o víře či o relativitě pravdy. S láskou se však na fetiš pravdy odvolávají, pokud se jim hodí do krámu. Mnohdy to přechází až ke spiritismu, esoterismu, mesmerismu, magii či jiným alternativním naukám šarlatánského, dryáčnického a tmářského typu.
Úplně šílím, když v televizi učeně promlouvají „záhadologové“ a radí kartářky. Pak se dočteme, že i prezidenti mají své astrology nebo jiné vykladače. Pak lidé věří, že se samy od sebe zapalují zásuvky a jiné vybavení domu, nebo že chobotnice je nejlepším z bookmakerů (viz zde).
Ale to jsem odbočil. Vrátím se k binární podstatě světa. Ne nadarmo máme „dilemata“, ale pozor, také i „dialektiku“. Každý jev lze vyjádřit tak, že něco nastalo, nebo nenastalo. Můžeme se také bavit o tom, zda určitý limit byl, či nebyl překročen (lano prasklo/neprasklo, voda vaří/nevaří, roztok je nasycen/nenasycen, koncentrace plynu je překročena/nepřekročena atd. atd.). Můžeme si vymyslet libovolnou – jakkoliv nepravděpodobnou - situaci, která nastala/nenastala. Meteor nám spadl/neapadl na hlavu nebo třeba jsme vyhráli/nevyhráli první cenu ve sportce.
Ten zlom nastává v tzv. „bifurkačních bodech“. Jak je vidět z předpony „bi“, systém se v nich štěpí do dvou alternativ. Změny mohou být velmi dramatické a jsou těžko předvídatelné (viz také můj článek o povodních). Úplně jinak se nám vyvíjí život, když o vlásek unikneme řítícímu se náklaďáku, než když to nestihneme. Abych nebyl morbidní, tak můžeme složit nebo nesložit zkoušky a bude to mít zásadní vliv na náš život. A tak bychom mohli pokračovat třeba tím, že jen o málo nestihneme odlet letadla a toto kratičké zpoždění nám zachrání život. Druhá alternativa byla smrt.
A v tom je krása i složitost malých příčin a velkých následků. Demonstrativní je to na kulečníku. Když třeba „nelízneme“ první kouli, průběh hry se vyvíjí zásadně jinak. A kouzelné na tom je, že bylo dokázáno, že neexistuje ani matematické (analytické) řešení úlohy tří koulí. Prostě musíme si počkat, jak to dopadne. A v realitě se hraje průběžný „kulečník“ s myriádami částic. Přesto třeba v billiardu jde zase o dva stavy, zda koule zapadne, nebo nezapadne do otvoru. (Odborněji zde).
Aby to nebylo tak jednoduché, tak je třeba doplnit, že ona dvoustavovost je strukturovaná. Programátoři si to mohou představit jako cykly s vnořenými podmínkami (IF). Shora se můžeme blížit k detailům. Třeba: Jste v České republice? Jste v Praze? Jste na Starém Městě? atd. Když si obdobně otázky strukturalizujeme na prostor mezi bílou a černou a budeme zpřesňovat frekvenční intervaly, dostaneme barevný svět. Ten svět je však pseudobarevný, protože je strukturou pouze dvou možností. Přesto můžeme dosáhnou jakéhokoliv odstínu.
A pointa? Tak už si hergot, vy alibisté, neomlouvejte svou názorovou rozbředlost průpovídkou o tom, že svět není černo-bílý. JE!
Volně s tématem souvisí: "Rozbředlost blogerů, nebo transparentní message?"
A protože budu mít letní přestávku, karmovat můžete dva týdny :-)
PS Podle diskuse jsem zjistil, že čtenářům dělá problém odlišit „přesnost“ a „věrnost“. Přesnost znamená, zda není ve zobrazení chyba. Věrnost znamená, s jakou tolerancí chceme realitu zobrazit.
Ještě doplním, že vzhledem k tomu, že není v lidských silách dohlédnout na „kvantové dno“, tak pro nás svět vždy zůstane „barevný“ a ve úplnosti nepředvídatelný. To ale nic nemění na tom, že člověk by se měl umět rozhodnout a nebrat si alibisticky floskuli, že svět není černobílý, jako záminku pro svou rozbředlost.
