A přece jsem na Čechy hrdý!

Hitler nám vlastně lichotil, když pro něj byli Češi smějící se bestie. Češi nejsou - jako třeba Poláci - patetickými národovci vždy ochotnými položit život za vlast. Ale křivdil by jim, kdo by v jejich počínání neviděl účinnou obranu, možná v naší situaci optimální.

Češi nejsou jen kapitulanty. Také jsou skeptiky, paličáky, kacíři a kverulanty. Jejich více méně aktivní bojkot či pasivní rezistence nakonec podemele každý cizorodý nátlak. I švejkování je v tomto smyslu účinnou obranou, která musí ideology a věrozvěsty vynucovaných pravd přivádět k šílenství.

»Eh — vezu révu z Burgund sem,«

král dál a dál si v zlosti svojí vede,

a takovouhle peluň mně z ní svede

ta velebená česká zem!

Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,

že sčesám trpké trnky s nich,

a chceš-li klidit pustý smích,

zde růže sázet radím!

Však jaká země — taký lid!

vás kdyby učit chtěli všichni svatí,

zda všimnou si jich Češi paličatí —

buď svatý rád, když není bit!

Jak bych zde mlátil otep slámy!

Nechť chci со chci, za krátký čas

se všechno jinak zvrhne zas —

mám já to bídu s vámi!«

Češi nepodléhají fanatismu jako velké národy. Jsou to pragmatici a kacíři velkých myšlenek, a tedy i velkých bludů. Ve skutečnosti tady skoro nikdo nevěřil na nějaké komunistické utopie.  Ano, vždycky se najdou i kolaboranti. Ale všechno, co je založeno na víře, má u Čechů malou šanci. Máme se za to stydět?

Je fakt, že místo zásadovosti Češi slynou spíše improvizací. Prostě dokáží neskutečně flexibilně reagovat na všechno, co by jim chtělo svazovat nebo ohrožovat život. Řekl bych, že flexibilita, improvizace, kreativita a invence je českou komparativní výhodou; a mohla by být i v hospodářské oblasti. Měli bychom na tom stavět.

Hlavně bychom neměli propadat žádným velikášským vizím a věřit jejich mesiášům, ať už se jedná o Evropskou unii nebo jiné (post)moderní bludy (kontinentální integraci, odnárodňování, NWO – nový světový pořádek, multikulturalismus, „politickou korektnost“, environmentalismus, sociální inženýrství apod.). Zejména bychom neměli čecháčkovsky spoléhat, že naše problémy vyřeší někdo jiný, mnohdy právě naši konkurenti nebo utlačovatelé. Kosmopolity, globalizátory, internacionalisty a vůbec pátou kolonu, bychom poslouchat tedy neměli.

O tom, že to Češi nedělají tak špatně, svědčí i to, že až dosud existuje po staletí náš stát zhruba ve stejných historických hranicích, a to uprostřed Evropy, ačkoliv se dobám temna a nesvobody vyhnout nedalo. Teď opět přichází taková riziková epocha.

Optimismem, na němž zakládám nemalou hrdost, mě naplňují dva fakty: Česi vypráskali z parlamentu jak zelené pošuky, tak náboženské tmáře. Prostě ohlupování Češi podléhají méně než v jiných zemích. Jsme jednou z nejateističtějších zemí na světě. Když si uvědomíme, jak to vypadá u našeho severního souseda, není to vůbec samozřejmé a měli bychom si blahořečit. A navíc, Zelení vypadli z Poslanecké sněmovny, veselme se! Kolik je takových zemí v Evropě, kde nemají v parlamentu zastoupen přímo ani klér ani ekoteroristy?

Buďme na to hrdí a nepokazme si to!

Pij, Bušku — již se nezarmuť —

a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:

můj jazyk je jak známo vybíravý —

a našel již v tom víně chuť.

Víš — zkoumat třeba, Bušku milý!

to víno má svůj zvláštní ráz,

zprv trpké, ale milé zas —

my, myslím, už se vpili!«

»»Nu vidíš, králi: tak náš lid!

Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se —

však květe po svém, v osobité kráse —««

teď přerušil svůj náhle klid

hned rozveselen Vilhartice —

»»ach přibliž k tomu lidu hled

a přitiskneš svůj k němu ret

a neodtrhneš více!««

PS. Dospěl jsem k závěru, že skoro každý Čech je mixem Švejka a Mistra Jana Husa; jde jen o to, v jaké míře :-)

V článku jsem použil výňatky z básně Jana Nerudy „Romance o Karlu IV.“.