Odklon je obrovský

Slohová architektura končí někdy ve 30.letech 20.století, v občasném doznívání ještě v pozdějších dobách.

Nahradil ji prudce se vzmáhající stavebně-průmyslový design. Ten již neklade důraz na hlubší ideový obsah architektonické tvorby, ale rozvíjí svoje představy ve stále uvolněnější vnější estetice formy stavebního díla. Vydatně jí pomáhají nové konstrukční, technologické a materiálové možnosti. Stavební tvorba se tak svým uměleckým významem zařazuje na úroveň pouhého spotřebního průmyslového designu, navíc v exhibičních sklonech. Stále výrazněji se odlišuje od dřívější slohové architektury.

Jelikož ale dnes může vytvářet svoje vlastní, oddělené sídelní útvary jen velmi omezeně, včleňuje se tak do starých městských aglomerací. Zde většinou po okrajích, ale často proniká rovněž do jejich vnitřních struktur, kde dochází ke kvalitativním rozporům mezi slohovou architekturou a stavebním designem. Vývoj se, jak se říká, utrhl z řetězu a tyto kolize bývají stále výraznější a ohledy k hlubším uměleckým hodnotám stále menší. Vede tak často až k jejich devastacím. Je rozbíjen hodnotný urbanismus sídel i architektura staveb buď přímými náhradami a přestavbami, nebo znehodnocováním sousedstvím nových staveb.

Odklon je obrovský a vývoj nezadržitelný. Nezadržitelný ale zcela? Jistěže existují i dobré příklady současné designové architektury, ale mohou se objevit také snahy o zpětnou vazbu na staré slohy, obohacenou přínosem moderny. Některé mimořádné úkoly v historických jádrech měst si to přímo žádají. Nikdy nic nebylo jednoznačné a všeobecně platné. Ve všech dobách najdeme i atypické odchylky od hlavního vývojového proudu. Také přesahy předbíhající dobu nebo i návraty ke starším směrům, v pohledu nových idejí.

 Socha mladíka z Antikythéry, bronz, Řecko, kolem r. 340 př.n.l.

(Antické umění, D.E.Strong, Artia Praha, 1970).

Michelangelo, David, mramor, Florencie, 1501-1504; sochař čerpal z antického sochařství, ale vtiskl svým dílům ducha své doby a vlastní tvůčí invenci i s ideovým dobovým přesahem

(Technika sochařského umění, M.Hégr, Orbis Praha, 1959). 

Návrh věžového domu, Jacques Perret, Francie,1601; budova má architekturu zcela nezvyklou pro dobu pozdní renesance, zařaditelnou spíše do pozdní secese

(Slovník soudobého urbanismu, J.Hrůza, Odeon Praha, 1977).

Pierre Puvis de Chavannes, Posvátný háj, olejová nástěnná malba, Francie,1883-84; antikizující scéna

(Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha, 1981).

Venuše Milóská, mramor, Řecko, 2.stol. př.n.l.

(Slovník antické kultury, kolektiv autorů, Svoboda Praha, 1974).

Aristide Maillol, Venuše s náhrdelníkem, Francie,1930; opět inspirace antickým sochařstvím

(Umění nové doby, Lerousse, Odeon Praha, 1974).

Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, Josip Plečnik, 1928-32; zde jsou patrné inspirace antikou, starým Egyptem, ranesancí, secesí i rodící se modernou

(Prahou deseti staletí, J.Herout, Orbis Praha, 1972).

 A tak znovu dostavba SN, která čerpá pro tuto soudobým způsobem prakticky neřešitelnou proluku z historických slohů, jež architektonicky posunuje přínosem moderních idejí. Nekřičí novinkami, ale přesto je zde nová.