Po dlouhé době se zase zostřilo napětí kolem Kypru. Což mi připomnělo mou vlastní poněkud tragikomickou peripetii vyplývající z nešťastného rozdělení tohoto Afroditina ostrova.
Už je to 15 let. Jako konzultant pracující pro jednu firmu jsem se měl zúčastnit workshopu konaného v kyperské Larnace. Což jsem vnímal jako příležitost trochu se po skončení jednání po Kypru rozhlédnout. Jak známo, Kypr je zemí rozdělenou na řeckou a tureckou část. Přičemž ta řecká je považována za turistický ráj, zatímco turecká byla tehdy naopak zemí téměř neznámou. Přesto (nebo právě proto) zemí prý krásnou.
Lákalo mě podívat se do turecké části a zahájil jsem k tomu potřebné kroky. Na internetu jsem se dočetl, že existuje jen jeden přechod přes zelenou linii, jak se hranice mezi oběma Kypry nazývá, a sice přímo ve starém centru hlavního města Nicosie. A že tudy lze Tureckou část Kypru navštívit bez víz, ovšem musí se to vejít do jednoho dne, mezi 9. a 18. hodinou.
To mi nestačilo a rozhodl jsem se vízum získat. A když mi na tureckém velvyslanectví bez problémů do pasu natiskli vízum pro "Severní Kypr", začal jsem se těšit na zajímavou výpravu.
Asi týden před odletem už mě zastihla cestovní horečka a začal jsem brouzdat po internetu s cílem najít vhodná místa k navštívení. A jen náhodou jsem narazil na informaci, že lidé, kteří absolvovali jednodenní výlet do turecké části, se tam sice dostali bez potíží, zato zpátky nikoliv. Prostě že problém není v Turcích ale v Řecích.
Značně jsem znervózněl, protože to znamenalo, že z vícedenního výletu posvěceného tureckým vízem nebude můj návrat o nic snazší, ba naopak. A tak jsem vymačkal číslo kyperského velvyslanectví a zeptal se, jak to vlastně je.
Ten dobrý muž mi řekl, že mé obavy vůbec nejsou liché a abych cestu na sever nezkoušel. Zeptal jsem se, zda by mi nepomohlo, že mám Turecké vízum. Jestli by to tím nebylo víc zlegalizované.
"Cože?!" téměř vykřikl. "Vy máte v pasu vízum pro severní Kypr?"
"Ano," bezelstně jsem přitakal.
"Tak počítejte s tím, že po přistání na letišti v řecké části Kypru vás vůbec nepustí z letiště. Pochopte, pro Kyperskou republiku je Severní Kypr nezákonný stát a jeho návštěva je chápána téměř jako trestný čin."
"A nejde to vízum nějak zrušit?" Už mi nešlo o to dostat se do turecké části Kypru, ale aspoň na Kypr, na workshop, na němž by má neúčast nejspíš znamenala i jistý průšvih.
"No," odpověděl váhavě, " možná ano, ale musel by to udělat pracovník z ministerstva v Nicosii, který by kvůli tomu za Vámi musel přijít na letiště. Pokud přistáváte v Nicosii, tak by to snad teoreticky šlo, ale moc bych na to nespoléhal."
Jak už jsem psal, naše letadlo letělo do Larnaky. Což je přes půl Kypru. Bez šancí.
"Co byste mi tedy radil?" zkusil jsem poslední záchranný dotaz.
"Podle mě máte jedinou možnost. Vystavení nového pasu. S tímhle se na Kypr prostě nedostanete."
Cestovní horečka prudce opadla a já si pár dnů před odletem dal vystavit expres za osmačtyřicet hodin nový pas. Skvělý závěr plánu severokyperské expedice.
Nakonec jsem byl vrchovatě spokojený i s řeckou částí Kypru, největší dojem na mě udělala panenská příroda poloostrova Akamas. Podíval jsem se i do Nicosie. Samozřejmě jsem nemohl vynechat zelenou linii. Řady na sebe naskládaných sudů od nafty vyplňovaly mezery mezi polorozbořenými domy, nahoře na nich trčel ostnatý drát; díry po oknech zacpané pytli s pískem, občas přerušené dřevěnou budkou s vojáky. To byli kyperští Řekové, z druhé strany naopak hlídkovali Turci, mezi nimi vojáci OSN.
Všudypřítomné tabule s výmluvně označenými zákazy fotografování mě samozřejmě motivovaly, abych si obrázků nadělal co nejvíc. Absurditu téhle hranice mám zdokumentovanou na fotce, kde se na sudu mezi spirálami ostnatého drátu vyhřívá kočka. Rozdělený svět ji evidentně nevzrušuje a do jejího žaludku určitě nějakými zbytky jídla přispívají jak kyperští Řekové, tak Turci.
Skončil jsem v kafeneiu na skleničce vína se sodovkou v zákoutí vedle opuštěné mešity. Na rozdíl od Limassolu a Larnaky, kde pár Turků zůstalo, v Nicosii nejspíš všichni přešli za zelenou linii. Za onu poněkud zvláštní hranici připomínající jakoby zapomenutou barikádu. Která je ale ve skutečnosti velmi živou jizvou protínající nejen celou zemi s osm tisíc let starou civilizací, nýbrž i statisíce lidských osudů.
Mezi národy to tak chodí, že největšími nepřáteli bývají ti nejbližší. Až se lidstvu podaří vyřešit problém Kaina a Abela, možná se vrátí do ráje.
