Dnes je to 100 let, co byly v ČSR první parlamentní volby. Vláda vydržela půl roku a za 6 let se vlád vystřídalo 6. Řevnivost politiků je asi v českých genech. Teď pandemie způsobila křehké příměří. Způsobí i zmoudření politiků?
Je pravda, že jedním z důvodů pro brzký pád tehdejší vlády po oněch prvních prvorepublikových volbách bylo štěpení ve vítězné Sociální demokracii. A taky fakt, že neexistovala dnešní pětiprocentní klauzule pro vstup do sněmovny, takže se tam dostalo 16 stran. Ale vnitřní rivalita politické scény stejně asi byla mimořádná.
Což je něco, co i dnes sledujeme v přímém přenosu. Politické strany se nepředvádějí tím, co je s jinými stranami spojuje, ale čím se od nich liší. Pořád se potřebují vůči druhým vymezovat. Když vládní strana něco vyhlásí, opozice to musí okamžitě strhat. Nebo aspoň hodně zkritizovat. A obráceně. Ať jde o cokoliv.
Jenže zabrousíme-li do dávnější minulosti než je první republika, vidíme tam taky něco podobného.
Proč nám po většinu historie vládli cizí panovníci? Většinou jsme si je sami zvolili. Respektive česká šlechta si je zvolila. Lucemburky, Jagelonce i Habsburky. Nebylo to tím, že se neuměli dohodnout, koho vybrat mezi sebou? Zatímco na cizinci se spíš shodli?
Nebylo to tak, že na sebe žárlili, sebe hlídali, aby jeden nezískal větší moc než druhý? A proto ji raději přenechali cizinci, který pro ně nebyl rivalem?
Přitom zvolení cizinci nám v průměru líp než Češi nevládli. Nejsem povolaný je hodnotit, ale jen namátkou Jindřich Korutanský, Jan Lucemburský, Friedrich Falcký... Nic moc. A naopak jediný král, kterého si česká šlechta mezi sebou zvolit dokázala, Jiří z Poděbrad, byl určitě dobrý vládce. Převzal zemi zpustošenou po husitských válkách, navíc s cejchem kacířů, a za krátkou dobu ji postavil na nohy a aspoň trochu jí vrátil kredit.
Zdá se, že české osobnosti schopné vládnout máme. Jakoby problém byl mnohem obecnější. Prostě že se v rozhodujících chvílích mezi sebou neumíme domluvit na společném řešení. Což může pramenit právě z té vzájemné rivality, z ješitnosti, z malicherného trvání na svém. Televizní debaty politiků to ukazují dost zřetelně. A možná kdyby se v únoru 1948 lídři demokratických stran ve správnou chvíli domluvit dokázali, třeba to mohlo dopadnout jinak.
Přes clonu vzájemné nevraživosti se totiž snadno přehlídne společný nepřítel.
Ten současný pandemický nepřítel je navíc neviditelný i bez nevraživosti. Strany se snaží působit státotvorně a vzájemnou řevnivost tlumí. Říká se, že co tě nazabije, tě posílí. Kéž by to posílení bylo trvalejšího rázu. Hlavně v oblasti takové nějaké vyšší moudrosti. Moudrosti politiků i všech lidí.
Dokonce se mi zdá, že je tu první vlaštovka. Už několik týdnů jsem nikde nečetl ani neslyšel před tím tak hutně používaný pojem rozdělená společnost.
Ovšem pozor!! Moudrost sice není totožná s kritikou za každou cenu, ale ani se slepým přikyvováním. Je třeba se mít na pozoru, aby někdo nechtěl mimořádnosti situace využít pro získání nevratných mocenských pozic.
