Léto má svou první půlku pomalu za sebou. A my se divíme, co je to letos za divné léto. Žádná vytrvalá horka, každou chvíli prší. To přece není normální. Ale ano, je to normální. Nebo aspoň to bývalo normální.
Je to jakoby nám tohle léto nabízelo obrázek léta, které známe z našeho mládí. Tedy aspoň my dříve narození. Teplé dny se střídaly s těmi chladnějšími, slunce každou chvíli zalezlo za mraky a rána na nás často vybalila ocelově šedou oblohou, z níž se valil déšť. Moje babička vždycky říkala, že devátá rozhodne. Obvykle to tak bylo. Ať tak či tak.
Vedra samozřejmě bývala, ale obloha se při nich uměla rychle zatáhnout a pak zbývalo mnohdy málo času se někde schovat. Anebo se na to vykašlat a v pohodě si hezky zmoknout. Prostě normální léto. Jako to letošní.
Podobností ovšem je víc. Na dovolené se jezdilo hlavně po českých luzích hájích, největší exotiku pak zpravidla poskytovalo Chorvatsko. A zahraničních turistů tu taky příliš nebylo.
Vládl nám Slovák, co se snažil, ne vždy úspěšně, mluvit česky. A my věděli, že se ho hned tak nezbavíme. Ne proto že byl Slovák, ale proto, že byl zdatným technologem moci. V tomhle směru žádná střídavá oblačnost, ale vytrvale šedá obloha. Užívání léta nám však zkazit nedokázal. Ani ten tehdejší, ani ten současný.
Jeden plus ovšem to letošní léto proti těm dávným má. To už dlouho, ale letošní pandemie ho posílila. Obohacení chodníků o stolky před hospůdkami, bistry a kavárničkami. Ty dávají našemu létu v našich městech příjemně lehkou, takovou řeklo by se, pařížskou atmosféru.
Léto má první půlku pomalu za sebou. Je tedy ještě docela mladé. Má však smysl pro retro.
