Mrtví neprotestují (povídka)

Kousek od nádraží bylo pár obchodů, za nimi docela velké parkoviště a vedle něj hipster kavárnička se dvěma stoly na chodníku. Do odjezdu vlaku mi zbývala hodina, tak jsem si k jednomu stolu sedl a dal si kafe a dvojku vína.

U druhého stolu seděla drobounká bělovlasá stařenka s drdůlkem, rýpala se lžičkou v nějakém fialovém zákusku, který opravdu vypadal jako trs fialek a cosi upíjela z bílého válcového hrnku, jaké už dnes najdeme leda někde na půdě. Asi součást hipster stylu.

Vzápětí se přiblížil telefonující sportovně oblečený muž, ukončil hovor, položil telefon a klíčky od auta na můj stůl a ukázal na volnou židli proti mě. "Máte tu volno?"

Než jsem stačil odpovědět, už seděl. "Horko, co?", utrousil a hodil na druhou volnou židli svoje sáčko a kabelu.

"Hm, horko," odpověděl jsem. Ale to on už nevnímal, protože očima hledal obsluhu. "Moc teda nespěchají," komentoval situaci a koukl na hodinky. "To já na rozdíl od nich docela jo. A žízeň se taky hlásí."

"Velkou kolu," sdělil číšníkovi, když k nám přišel. "Anebo, radši pivo. Ono se to pro jednou nezblázní," dodal s pohledem na klíčky od auta. "Máte Plzeň?" Následovalo souhlasné kývnutí hlavou a za chvíli už žádaný mok před mým spolustolovníkem stál.

"To jsem potřeboval," pochvaloval si poté, co vypil značnou část obsahu půllitru. "Ale je to teď pohoda, že tu máme tohle parkoviště," dodal a ukázal za sebe. 

"Asi se tu dřív špatně parkovalo, že jo?" snažil jsem se být trochu společenský.

"To si pište. Ale co dalo za práci, než ho ty paňáci v zastupitelstvu odsouhlasili. Skoro deset let jsme za něj lobbovali."

"A proč ho nechtěli povolit?"

"Protože tam byl hřbitov. Už se na něm dávno nepohřbívalo, ani žádný pozůstalí už tam nechodili. Ale to víte, památkáři..."

"Hm. No jo, jenže hřbitov... Přece jenom..."

"Prosím Vás, kvůli nějakým pobořeným šutrům a prožraným kostem tolik cavyků. Měla by nás zajímat budoucnost a ne minulost."  

Když z mého výrazu usoudil, že mě úplně nepřesvědčil, napil se a pokračoval. "Původně to měli udělat místo louky tamhle vzadu. Jenže proti tomu protestovali ekologický pošahanci. Tak přišel na řadu krchov. Mrtví neprotestujou."

Dopil zbytek piva. "Pokrok nezastavíte. Tak nashle."

Sako hodil na sebe, mobil a klíčky do kabely, vběhl dovnitř zaplatit a vzápětí pospíchal na parkoviště. Ani jsem si nevšiml, že stařenka už vedlejší stůl taky opustila. Seděl jsem tu sám.

Zapálil jsem si doutník,napil se vína a jal se cucat kafe. Nahoře zářila blankytně modrá obloha, ale já nemohl odtrhnout pohled od parkoviště a přemýšlel jsem, jestli hroby s kostmi odstranili nebo jestli je prostě zasypali. A zalili betonem.

Zahlédl jsem svého spolustolovníka, jak sedá do auta. Na dálku jsem nedokázal úplně rozpoznat značku, ale nejspíš to byl bavorák. Už začal couvat. Pěkně zostra. A pak se to stalo.

Kde se vzala, tu se vzala, dalo by se říct, jakoby z nebe spadla, se za ním zjevila ta drobounká bělovlasá stařenka. Ve zlomku vteřiny zmizela někde mezi jeho zadní kapotou a dalšími zaparkovanými auty, které mi zakrývaly výhled. Vystoupil z auta, okamžitě se tam seběhlo pár lidí, nakláněli se k ní, přibíhali další. Pak se rozezvučely sirény záchranky a policie.

A pak už nikdo nepospíchal. Ani záchranáři. Ještě jsem viděl, jak stařenku přikrývají a jak mému nešťastnému spolustolovníkovi dávají policajti dýchnout.  Pivo u mého stolu ho asi přijde dost draho.

Za rok jsem se na stejném místě octl znova. Zase jsem měl prostoj před odjezdem vlaku a zase jsem si šel sednout do hipster kavárničky. Při pohledu na parkoviště mi ovšem zrovna dobře nebylo. Posadil jsem se ke stejnému stolu jako loni, dal si kafe a dvojku vína a zapálil si doutník.

Najednou jsem měl divný pocit. To asi pohled na parkoviště a vzpomínka na to neštěstí, napadlo mě. Ale ne, tohle bylo něco jiného. Jakoby se na mě někdo díval. Otočil jsem se k vedlejšímu stolu, kde ale ještě před chvilkou nikdo nebyl, ani jsem neviděl nikoho přicházet. A doutník mi málem spadl do klína.

Seděla tam drobounká bělovlasá stařenka s drdůlkem, rýpala se lžičkou ve fialovém zákusku, který opravdu vypadal jako trs fialek a cosi upíjela z bílého válcového hrnku, jaké už dnes najdeme leda někde na půdě.