Nebylo tu nic, jen dvě kuličky antihmoty, které obsahovaly veškerou hmotu budoucího vesmíru. Jednu vlastnil Bůh a jednu Ďábel. Ďábel chtěl mít obě jen pro sebe. Bůh z nich naopak chtěl stvořit něco smysluplného.
Ďábel vymyslel plán. Z povrchu své kuličky odloupal šupiny, z kterých vyrobil důlek. Potají trénoval cvrnkání své kuličky do důlku a když nabyl dostatečné zručnosti a sebejistoty, vyzval Boha, ať si s ním kuličky zahraje. Komu se podaří dostat obě do důlku, budou jeho.
Bůh souhlasil. Měl totiž taky plán. Byl založený na víře, že dobro a štěstí nevzniká vlastněním něčeho, ale vztahem a společným úsilím páru. A dvě kuličky, to byl pár. První pár budoucího vesmíru.
Ďábel nabídl Bohu, aby cvrnkal jako první. Doufal, že se do důlku netrefí, on pak v pohodě kuličku do důlku docvrnkne a díky tréninku se pak strefí i svou kuličkou. A všechno, úplně všechno, co může existovat, už pak bude navždycky jenom a jenom jeho.
Jenže Bůh svou kuličkou nemířil do důlku. Namířil ji na Ďáblovu kuličku. Ale ne tak, aby do ní narazila čelně, ale aby se o ni jen otřela. Aby ji pohladila.
Povedlo se. Obě kuličky se po střetu roztočily a odrazily od sebe. Díky mohutné odstředivé síle způsobené jejich rotací se původně smrsknutá hmota uvolňovala, roztáčela a v paprscích opouštěla mateřskou kuličku. Čerstvě zrozená zářící rotující tělesa se řítila do vznikajícího prostoru. Energie antihmoty se předávala dalším a dalším jejím "dětem". Prostor se stále víc rozpínal. A stále víc zářil. Tančil v něm vesmírný balet.
Bůh se smál a Ďábel vztekle plival. Zbyl mu jen důlek.
Nebyl by to však Ďábel, kdyby se pod jeho rohy nerodil další plán. Důlek, to bude nástroj jeho pomsty, z něho vytvoří past (pracovně si ji nazval peklo), do které bude lákat a stahovat z božího díla všechno, co jen trochu půjde. Však ono se toho najde dost. Bůh bude určitě ve svém díle pokračovat, bude tvořit dál a to by bylo, aby se v tom nenašly slabší články.
