Mluví se o ní už asi 20 let. Přesto ji pořád nemáme. Zvyšovat důchody umí každá vláda. Navíc se tím zavděčí spoustě voličů. Ale zreformovat dlouhodobě neudržitelný systém, to raději nechá těm dalším. Jak dlouho to takhle půjde?
Ona to ovšem opravdu není triviální úloha. Je tu několik dost velkých problémů. I když při dobré vůli by se určitá řešení najít mohla.
1. problém.
Tím je politika, resp. omezené funkční období vlády. Spustí-li vláda penzijní reformu, její efekt se projeví až za desítky let. V době jejího vládnutí provází reformu jen nepopulární opatření, protože peníze na její rozjezd se někde musí vzít.
Můžeme mít nejrůznější výhrady vůči pánům Nečasovi a Kalouskovi, ale zatím pouze oni měli "koule" na to, aby do tohoto nepopulárního kroku šli (bez ohledu na to, jak dobrá reforma to byla). Všechny ostatní vlády o ní jen mluvily. To moc dobře věděli sociální demokraté a v rámci svého populismu měli jako klíčový volební slib (který taky splnili) nečasovsko-kalouskovskou reformu zrušit. A s žádnou jinou místo ní nepřišli.
2. problém.
Tím je fakt, že se dožíváme čím dál vyššího věku. Prvním, kdo zavedl systém důchodového pojištění, byl na konci 19. století německý kancléř Bismarck. Jenže to bylo v době, kdy v Německu byl průměrný věk dožití 55 let. Takže pokud se lidé dožili víc než 60 let, stejně pobírali důchod většinou jen pár let. V naší době se důchodci dožívají v průměru skoro osmdesáti, a bude se to asi prodlužovat.
Jestliže tenkrát člověk pracoval od patnácti do šedesáti a v důchodu byl potom tři roky, tak na každý rok pobírání důchodu se pracovalo patnáct let. Teď (resp. v budoucích letech) se pracuje od řekněme dvaceti do pětašedesáti a v důchodu je potom člověk v průměru aspoň nějakých patnáct let. Takže na každý rok pobírání důchodu se pracuje zhruba tři roky. Pětkrát méně než tehdy. A to těch dvacet let na začátku je ještě diskutabilních, vezmeme-li v úvahu, že spousta studentů studuje ještě i po pětadvaceti. Nejsou to tedy nejspíš ani ty tři roky. Takže zdroje na důchody tím rapidně klesly a dál klesají.
3. problém.
Tím je nemožnost odpovídajícího zvyšování věku odchodu do důchodu. V souvislosti se zvyšováním věku dožití by bylo logické adekvátně zvyšovat i věk odchodu do důchodu, aby se ten počet let produktivní práce a počet let v důchodu trochu vyvážil a bylo z čeho na důchody brát. Jenže zvyšování věku dožití bohužel není provázeno odpovídajícím zvyšování věku ve zdraví. Zdravotní způsobilost k plnohodnotné práci proto lidé ve vyšším věku nemají o moc lepší než dřív.
4. problém.
Tím je nízká porodnost. Jde o problém všeobecně známý, kvůli níž se výše zmíněný poměr doby práce a doby v důchodu v budoucnu ještě zhorší, tedy ještě víc sníží zdroje pro vyplácení důchodů. Jen se neprojeví hned, ale až když tento klesající počet narozených dětí bude svou prací tvořit hlavní zdroj pro důchodové pojištění a tedy pro výplaty důchodů.
Co s tím?
Úplně vyřešit tyto problémy nedokáže asi žádná penzijní reforma. Je zřejmé, že bez vytváření soukromých rezerv na stáří jednotlivými občany to asi nepůjde. Současně je ovšem jasné, že pro nízkopříjmové vrstvy obyvatel je tohle těžké, ne-li nemožné.
Určitě by pomohla systematická komplexní rodinná politika (ne výkřiky do tmy, které občas vlády předvádějí, včetně těch nedávných od ministryně Maláčové), která by podporovala rodiny s dětmi (podporou ale nemohou být jen finanční příspěvky a i ty by měly mít svá pravidla a podmínky).
Mezigenerační solidarita by mohla být podpořená taky například tím, že dětem by po prvních několik let jejich pracovní dráhy (např. do 30 let) určité procento z odváděného sociálního pojištění šlo na důchodový účet jejich rodičů (pokud by studovali vysokou školu, šlo by toto procento z peněz, které za ně do důchodového fondu platí stát). Pokud by chtěli odvádět víc než nastavené procento, mohli by si to odečítat z daňového základu. A mohli by to nasměrovat i na účet jiného seniora (např. babičky, tety či pěstouna), k němuž by měli blízký vztah a který je třeba i vychovával. A jim by se to ve stáří analogicky opakovalo. Kdo by vychoval (nikoliv jen měl) víc dětí, dostával by tak důchod vyšší.
Za úvahu by stála i cílená podpora využívání seniorských au pair, resp. profesionálních babiček (v tom by svou roli mohl sehrát Úřad práce). Problémem mladých maminek je, že péče o děti jim často koliduje s rozjetou kariérou. A na druhé straně je spousta zdatných seniorek, který by uvítali přivýdělek a které by rády pečovaly o děti a třeba vlastní vnoučata nemají, nebo žijí daleko od nich. Tyto dva deficity by se mohly za systematické pomoci zprostředkovatelů práce hezky propojit a spokojenost by mohla být na obou stranách.
Svůj pozitivní vliv by mohla mít i rozumná přistěhovalecká politika. Včetně systému kvalifikačního vzdělávání cizinců. Tady by svou roli mohla sehrát již existující ale málo využívaná Národní soustava kvalifikací, která slouží pro vzdělávání dospělých.
Klíčem z dlouhodobého hlediska zřejmě je (jako u celé ekonomiky) zvyšování produktivity práce. Ta má potenciál smazat zhoršující se poměr mezi roky práce a roky pobírání důchodu. Jenže u nás sice po revoluci až do roku 2008 produktivita práce rostla, ale od té doby víceméně stagnuje a její odstup od vyspělých zemí zůstává. Zdá se, že nesporná pozitiva využívání evropských dotací s sebou přinesla bohužel i určité deformace trhu a spolu s narůstající byrokracií a přebujelými kontrolními mechanismy zbrzdily pružnost a akceschopnost kapitalismu a ledacos vrátily do socialistických kolejí.
Evidentně to chce celkovou konsensuální vizi dalšího vývoje ČR, zahrnující ve vzájemném propojení ekonomickou, sociální, vzdělávací, rodinnou i důchodovou politiku. Což je opět něco, co přesahuje jedno volební období i záběr jednotlivých ministerstev. A tudíž pro politiky téma ne příliš atraktivní a navíc dost složité. Ale nutné.
