Jak jsem prostřelil kamarádovi ruku při biatlonu.

Venku konečně padá sníh a v televizi běží upoutávky na olympijské hry ve Vancouveru. Míhají se tam i postavičky běžící na lyžích s puškami na zádech. Ve vzpomínkách se vracím do Krkonoš asi o 35 let zpátky na zimní kurz pražské fakulty tělesné výchovy a sportu, kde jsem tehdy studoval. Na zápočet z biatlonu bylo třeba uběhnout 10 kilometrů na běžkách a střílet malorážkou v leže i ve stoje na cíl vzdálený 50 m. Očekávali jsme pěknou námahu, protože jsme nebyli specialisté na běh na lyžích. Běžec i střelec jsem byl jen průměrný, a tak jsem doufal, že nebude důležité mé pořadí v soutěži, ale především abych závod dokončil ve stanoveném limitu. Doufal jsem, že budu slušně střílet, abych nemusel běhat trestná kolečka. Netušil jsem ale, že jednou střelím do živého člověka.

Biathlon je nyní moderníWikipedie

Příprava závodu

Počasí bylo v Krkonoších pod Dvoračkami nádherné a celou noc sněžilo. Den před závodem jsme si vylosovali startovní čísla a dostali přidělené pušky, se kterými poběžíme na zádech celý závod. Seřizovali jsme si délku popruhů, aby nás pažba malorážky netloukla do zad a zkoušeli jsme jak zapadne přidělený závěr do pušky. V tréninku jsem měl jiný závěr a kohoutek pušky bylo nutné dost silně stisknout, aby došlo k výstřelu. Na závodech se na kohoutek před startem zavěšuje přesné závaží a puška nesmí spustit, ale tady takové testování neproběhlo. Dostal jsem závěr, ve kterém bylo kohoutek možné stisknout velmi lehce a puška při tréninku bez nábojů (na sucho) se ani nepohnula. Řekl jsem si, že to bude výhoda a snad terče budu dobře trefovat. Bydleli jsme tehdy ve středisku Ministerstva školství a mládeže na Richterových boudách nedaleko Pece pod Sněžkou

Nebezpečný závod

Trasa v lese byla značená barevnými fáborky a v časových intervalech jsme vyráželi na trať. Sníh byl čerstvý a dost se lepil na skluznice, ale dalo se běžet celkem slušně. Doběhl jsem po 2 kilometrech na střelnici k palebné čáře, kde se mělo střílet nejdříve vleže. Na zemi ležela střelecká podložka, ale pušku jsem sundal a položil vedle sebe do sněhu. Na plechovou krytku mušky na hlavni se mi nalepil chumáč sněhu. Doufal jsem, že přes mířidla uvidím, ale pro jistotu jsem oklepnul rukavicí část sněhu. Přišel zezadu kamarád a podal mi náboje v zásobníku. Nabil jsem malorážku a zalehnul na palebné čáře. Trochu sněhu mi na krytce mušky na hlavni ještě zůstala. Cvičně jsem zamířil a měl jsem už prst na spoušti, ale kamarád se rozhodl, že mi pomůže a řekl :“Počkej!“ a natáhl se k mé zamířené pušce a rukou mi chtěl zezadu očistit hlaveň od sněhu. Nestačil jsem cokoliv říci a on nechtěně zavadil rukavicí o krytku mušky a zatáhl za pušku. Bohužel závěr potřeboval jen malou sílu na spuštění a pohybem pušky se pohnul i kohoutek a malorážka vystřelila. Myslel jsem, že kulka proletí pod rukou, která byla nad hlavní, ale omyl. Rukavice kamaráda pokračovala v pohybu před hlaveň a nafoukla se plyny z výstřelu. Kamarád jen syknul a utekl dozadu za palebnou čáru. Slyšel jsem jak do vysílačky obsluha střelnice rozčileně hlásí :“ Máme tady průstřel ruky. Potřebujeme odvoz do nemocnice“.

Konec dobrý - všechno dobré

Nechtělo se mi už pokračovat v závodu, ale řekli mi :“Za to nemůžeš, neměl tam co dělat. Běž dál.“ Závod jsem tehdy plný nejistoty dokončil a naštěstí jsem se dozvěděl, že zranění byl čistý průstřel bez větších následků. Kulka nezasáhla kosti ruky a prolétla mezerou mezi záprstními kostmi malíčku a prsteníčku. Večer kamarád přijel z nemocnice se zavázanou a zašitou rukou. Říkal s úsměvem : „Propucovali mi tampónem dlaň skrz naskrz a říkali, že jsem měl štěstí. Kdyby mě trefila kulka do kloubu malíčku, tak by mi ho ustřelila.“ Jak se říká :“Konec dobrý, všechno dobré." Naštěstí mohl po zranění z biatlonu i hrát dobře na kytaru jako dříve. Z toho plyne poučení : „Nepleťme se nikdy před ostře nabitou hlavní.“ Kdykoliv vidím závod v biatlonu, tak si na to vzpomenu. Ten kluk se jmenoval Svatopluk.