Weilimdorf - ušlechtilá geometrie

Další znavené ráno. Dnes v poledne se vracím do Prahy. Co se dá do té doby stihnout? Má to cenu ještě někam chodit? Ale Maruška to má vymyšlené. "Zavezu tě teď k našemu zámku. Je to hned za rohem, to stihnem.  Je propojený se zámkem v Ludwigsburgu. To budeš koukat!"

Jsme ve Weilimdorfu, Stuttgartské čtvrti na severozápadním okraji města. Dříve býval Weilimdorf samostatnou obcí s vlastním barokně-rokokovým zámkem Solitude. Tedy v porovnání s Ludwigsburgem je to spíš jen malý zámeček. Ale oba zámky mají své lovecké zámečky a všechny čtyři stavby leží na jedné přímce. Aspoň to tvrdí Maruška. Prý aby panstvo v kočárech mělo co nejpřímější, nejrovnější a nejpohodlnější cestu. Aby se při zbytečných zatáčkách a nerovnostech nepotlouklo. Pěkně to měli vymyšlené.

Copak je to tak blízko? Jsme na kopci a Maruška mi ukazuje přímou cestu do Ludwigsburgu. Ano, vidím ji. Krásná široká cesta se v dálce ztrácí mezi stromy, ale pak dál v přímé linii vykukuje její pokračování. Jenže až k Ludwigsburgu nedohlédnu. Údajně jsou některé úseky široké a ty nevyužívané jsou sotva patrné. Dá se tomu věřit? Co když je to jen součást zdejší legendy předávané z generace na generaci? Opouštím myšlenku i výhled na město a pokračujeme obhlídkou okolí. Mají tu být překrásné a rozlehlé zahrady, alespoň podle informativní cedule s plánkem.

Na bližší ohledání už není příliš času, ale zdá se, že ty zahrady tu spíše bývaly než jsou. Zkusím vypátrat aspoň lesní divadlo. Vydávám se směrem, který shodně ukazují Maruška i plechová tabule. Vede tu jen pěšinka mezi stromy. Pořád jen stromy a houštiny. Myslím, že místo, kde mělo stát divadlo, už jsem dávno přešla. Pozůstatky divadla si už dávno vzal les. Soudě podle pěšiny nejsem první, kdo jej hledá.

Vracíme se k autu. Stejně je tu krásně. I přes zaniklou parkovou úpravu. Je tu krásně tak nějak nevyumělkovaně, přirozeně. Navíc po včerejším propršeném dni konečně vysvitlo sluníčko.

"Chceš ještě vidět lovecký zámeček? Je to kousek." Ne, už vážně ne. Už nemůžu. Těším se až si sednu. Těším se do vlaku. Doma se v klidu doléčím, doberu antibiotika. Mrzí mě, že jsem si to tu neužila tak, jak bych si to užila, kdybych byla v pořádku. Ale snad Maruška přijede brzo do Prahy a všechno si vynahradíme. Přece už nemůžu být takhle rozhašená dlouho.

Doma mi to nedá a podívám se do mapy. Ano je tam. Nádherně rovná spojnice mezi oběma zámky. Její šíře se mění. Z Weilimdorfu vede jako široká Zámecká ulice, pak přechází v Zámeckou alej, která je v jednom okažiku tenká jak vlas, ale je tam. Perfektně narýsovaná úsečka v délce cca 20km.