Bez peněz do Vannes nelez!

Jako každoročně se vracím do své milované Bretaně. Tentokrát je plán takový, že poletím sama, budu nasávat atmosféru a po 9 dnech za mnou přijedou autem Zdeněk s Danny. Ono se řekne, poletím sama. Létání nesnáším.

Létání nesnáším a snažím se mu vyhnout. Létání se bojím. Ne že bych se bála pádu letadla. Mám strach, že se na letišti ztratím. Mám strach, že se mi ztratí zavazadla. Ale stav mých zad mi nedovolí 28 hodinovou cestu autobusem. Dobrá, tak tedy poletím. Poletím do Paříže, kde přesednu na vlak do Vannes. Nabízí se zakoupit si lístek na vlak po internetu, ale v Paříži jsem nikdy nebyla a tak nevím, kolik času mi zabere dostat se z letiště Charlese de Gaulea na nádraží. Tak jej raději zakoupím až na místě.

Z domova vyrážíme v půl šesté. Bus ze Zličína jede samozřejmě úplně jinak, než udává IDOS. Jsem nervózní, že neodletím. Musím být přece na letišti minimálně 2 hodiny před odletem. Co když to nestihnu?!? Stíhám a letadlo nakonec startuje v 7:20.

Let je klidný. Přistáváme v 8:45, ale ještě 10 minut popojíždíme po letištní ploše. Konečně jsem venku z letadla. Ale kam teď? Vpravo je čekání na kufry a vlevo je fronta na odbavení. Vpravo naštěstí nemusím. Proto jsem se vybavila jen malinkatým palubním kufříkem, abych nemusela… Ale to je nutné se odbavovat i při příletu? No tak asi ano, žádnou jinou cestu tady nevidím. Zato ve frontě vidím cestující z našeho letadla, tak to je to asi vpořádku.

Vystojím si čtvrthodinovou frontu a úředník se ptá: „Vy nezůstáváte v Paříži?“

Já: „Ne, pokračuju do Vannes,“

„Do Varny?“

„Ne, do Vannes.“

„Aha, tak to jo“.

Projdu do dalšího prostoru, ale tam je jen přestup k letadlům a žádný východ. Zeptám se tedy zevlujícího pilota, jak se odtud dostanu.

„Já nevím, nejsem zdejší.“

OK, informace nikde nevidím, tak se zeptám prodavačky z nedalekého stánku.

„Támhle projděte odbavením a pak pokračujte pořád rovně. Pak můžete odbočit doleva na RER nebo pokračovat rovně na autobus.

Tak tentokrát už nečekám. Předbíhám frontu a úřednici vysvětluji, že jsem právě teď přiletěla z Prahy a potřebuji se dostat na nádraží. Milostivě mě pustí dál.

Pokračuji pořád rovně. Vlevo je ukazatel k RER, ale autobus bude asi jistější. Pokračuji dál, ale žádné směrovky k autobusům nevidím. Zeptám se v informacích.

„Východ 14“

„Ale východ 14 nikde nevidím“

„Pokračujte a uvidíte“

„Budovou nebo venkem?“

„To je jedno“

Konečně východ číslo 14. A cedule směr nádraží Montparnas. Skvěle. Autobus jede až za půl hodiny, ale to nevadí. Super, je tu i automat na prodej lístků. Hm, ale platit se dá jedině platební kartou. A sakra! Zapomněla jsem si doma kartu!! A to mám na ní i cestovní zdravotní pojištění. Mé bezradnosti si všímá jakýsi děda. Jak později zjišťuji, je to zaměstnanec.

„Když nemáte kartu, můžete koupit lístek u řidiče za hotové.“ Tak super, aspoň že tak.

Těsně před příjezdem autobusu se strhne neskutečně prudká průtrž mračen. Nastoupíme jako hejno zmoklých slepic.

Cesta se nekonečně vleče. Začínám děkovat Bohu, že jsem si jízdenku na vlak nezakoupila na internetu, protože jsem počítala s odjezdem z Paříže cca v 10 hodin. V tu dobu jsem teprve na začátku své cesty autobusem.

Na nádraží Montparnass přijíždíme krátce po poledni. Neskutečné. Cesta z pařížského letiště na pařížské nádraží trvá déle než let z Prahy do Paříže.

Vezmu si pořadové číslo pro dnešní odjezd a čekám až na mě přijde řada. Klientům s platební kartou pomáhá ochotná obsluha koupit si lístek v automatu. My sklerotici si musíme vystát frontu. Přede mnou je 50 čísel a horko jako v prádelně.

Pořadová čísla se objevují nejen na světelné tabuli, ale jsou i vyvolávána jednou z pracovnic. Nijak se s tím nepáře: „25, 25, takže 26, 26“. Kdo zaváhá, nekoupí.

Konečně přichází na řadu mé číslo. Přicházím k okýnku.

„Prosím jeden lístek do Vannes.“

„Váš pas, prosím…. Do Vannes?…. Hm, to je, bohužel, všechno zarezervované. Opravdu chcete jet dneska?“

„Ano, dneska.“ Začíná ve mě být jen malá dušička. Snad si nakonec nebudu muset v Paříži hledat nocleh? Vzhledem k tomu, že nemám kartu, nevím, jak bych to s omezenou hotovostí zvládla. Nocovat pod mostem rozhodně netoužím!

„No tak to bych vám mohl prodat lístek na 97Euro bez čísla. Jede to v 15hodin.“

OK, hlavně že pojedu. Vlak ve 13 hodin už mi stejně zrovna odjíždí, tak snad to tady ještě další 2 hodiny vydržím.

Každopádně mám spoustu času se se zdejším nádražím seznámit. Je celkem přehledné … a je mi sympatické. Je to stejný typ jak Masarykovo nádraží v Praze. Anebo nádraží v St.Malo anebo i zatím ještě ve Stuttgartu. Prostě není průjezdné, vlaky tu končí a začínají.

Konečně se přiblížila 15.hodina a na tabuli se objevilo číslo koleje. Je strašný nával a lidi se ženou jako o život. Na peróně stojí kontroloři a bez platné jízdenky nikoho do vlaku nepustí.

Najdu si pěkné místo po směru jízdy. Pak si všimnu, že jsou všude čísla a má jízdenka je vlastně bez čísla. Vracím se zeptat průvodčího.

„No jo, je nával, vy máte jízdenku bez místenky.“

„A kam si tedy můžu sednout?“

„Najděte si nějaké místo mezi vagóny.“

Mezi vagony?? Ve vlacích TGV jsou mezi vagóny jednak zavazadlové prostory a jednak 2 + 2 malá sedadla naproti sobě se stolečky a zásuvkou, ale bez okna. Samozřejmě, zatím co jsem se informovala u průvodčího, tak je to beznadějně obsazené. Je zbytečné procházet celý vlak a hledat.

Uvědomuji si, že mám lístek na stání za 97 Euro! No to se hned tak někomu nepovede. Na internetu jsme našli i za 27 Euro, ale je pravda, že kdybych si ho koupila, byl by mi k ničemu, protože vlak v 10 nebo 11 bych nemohla stihnout.

Nehledám dál, zato si zaberu sklápěcí sedátko v protilehlých dveřích. Konečně vyjíždíme. Na sedátkách u vedlejších dveří se usadí nějací výrostci a vzápětí přichází rázná průvodčí:

„A co vy tady?!“ Chvíli s pubescenty diskutuje a obrací se na mě. Vysvětluju jí, že jízdenku mám, ale bez místa k sezení. Prozkoumá dokument, řekne mi, ať moment počkám a zmizí ve vagóně.

Zachvíli je zpět a zavelí:

„Pojďte se mnou, Madame!... Tady je 1 místo volné.“

Pak už cesta ubíhá rychle a než se naděju, jsem ve Vannes. Objednala jsem si strategicky hotel u nádraží, takže jej nacházím snadno. Je to příjemný hotýlek po rekonstrukci. Ještě sprchu a hurá objevovat Vannes.

Historické Vannes

S tímto městem jsem se vždy tak trochu míjela. Bylo pro mě jen přestupním místem. Ale je to nádherné město se zachovalým opevněním, spoustou hrázděných domů, romantických zákoutí, restaurací a kavárniček lákajících k posezení. K Vannes patří i zdejší poloostrov Conleau s polopřírodním koupalištěm.

Poloostrov Conleau

Zkrátka po Vannes by se dalo příjemně toulat a poflakovat celé týdny. Ovšem s plnou peněženkou :-)