Střípky z Elby - 2. Do hor s ploutvemi

Bolest zubů, návštěva nemocnice, antibiotika... Takhle jsem si dovolenou rozhodně nepředstavovala. Ještě víc mě však mrzí, že mé zdravotní trable kazí dovolenou i Pavlovi. Tolik se sem těšil, a teď musí brát ohledy na mě. Sám nechce nikam jít. Rozhodl se obětovat, ale já se umím zabavit i sama. Nechci být jeho koulí na noze!

Středa. Konečně se mi podařilo jej přesvědčit, aby si udělal alespoň malý sólo výlet do hor. Souhlasí zdráhavě, ale nakonec rád. Jdu si zatím zaplavat do moře. A cítím se sama. Pocit osamění se však neodvíjí od Pavlovy nepřítomnosti. Cestou si všímám zamilovaných dvojic a je mi z toho smutno. Ale kdo ví - třeba taky vypadáme jako spokojený pár.

Je čtvrtek. Antibiotika zabrala, bolest už mě nesouží. Říkala jsem si, že bych si mohla koupit celodenní výlet lodí. Alespoň by Pavel neměl výčitky svědomí vydat se beze mě na hřebenovku. Jenže na sluníčku se mi dělá špatně a vím já, jestli by byl na lodi stín? Navíc v noci byla hrozná bouřka, teď je silný studený vítr a velké vlny, takže by pobyt na lodi asi nebyl zrovna nejpříjemnější.

Aby stihnul celou hřebenovku, vyrazil Pavel na autobus už za kuropění. Ale než jsem se stihla nasnídat je zase zpátky. Dneškem jsou změněny jízdní řády. Je září. Končí sezóna, a proto autobusů teď pojede sotva polovina. Takže co teď? Pomonte! Skvělý nápad. U Pomonte je potopený vrak nedaleko od pobřeží a sotva pár metrů pod hladinou. Nebude tedy problém k němu doplavat a pořádně si jej prohlédnout. Sice mě neznámé velké předměty pod vodou trochu děsí, ale je lákavé zkusit se dotknout svého strachu. Seznámit se s ním, prozkoumat ho ... a nakonec třeba zjistit, že není nijak hrozný. Sbalíme ploutve s příslušenstvím a vyrážíme.

Na autobusovém nádraží potkáváme obyvatele sousedního karavanu. Míří do Marciany, překrásného městečka vysoko v horách. A nejedou tam poprvé.

 - Moře je rozbouřené, proudy by nás mohly snadno zanést daleko na širé moře, uvažuje nahlas můj společník -  Nesvezeme se se sousedy? Nijak se té myšlence nebráním. Koupel by dnes stejně asi nebyla nic moc. Je rozhodnuto. A z Marciany bychom pak mohli pěšky sestoupit do Marciany Mariny, přístavního městečka, jak napovídá název a odtud zase autobusem zpátky do Mariny di Campo.

Vysloužilým autobusem stoupáme stále výš klikatou silničkou. Výhledy jsou přímo fantastické. Cestou nahoru projíždíme malebným městečkem. Poggio se jmenuje. Co kdybychom nešli z Marciany rovnou dolů do Marciany Mariny a vzali to obloukem přes Poglio? Je teprve ráno, dni jsou ještě celkem dlouhé a městečko láká. Bude to tak 3km navíc, tedy celkem asi 8km v horském terénu. To bych mohla zvládnout i s antibiotiky.

Vystupujeme. Ještě nakouknout do jízdního řádu a budeme se moci bezstarostně kochat krásami Marciany. Jenže - ouha! Poslední autobus z Marciany Mariny do Mariny di Campo jede už v 15,55. To je za 4 a půl hodiny! A čeká nás prohlídka města, odpočinek u kávy,  procházka do Poggia, prohlídka městečka a pěší cesta do Marciany Mariny. To nemůžeme stihnout! Nesnáším, když mě tlačí čas.

Takže Poggio s těžkým srdcem vypustíme. Po bloumání v křivolakých uličkách mezi barevnými domky, po nezbytném focení a kávě na větrné terase  se ptáme číšníka na nejkratší cestu do přístavního města.

 - Nejkratší cesta? nevěří vlastním uším. S podobnou otázkou se nejspíš často nesetkává  - To půjdete támhle za tou serpentinou dolů. Ano, je tam cesta. Mezi zahradami.

Zkusíme to. Cesta však záhy končí u jakýchsi vrat. Ale o kousek dál vpravo je pěšinka, to by mohlo být ono! Jenže radost byla předčasná. Tahle cestička vede jen k piknikovému posezení pod korunami stromů a dál už je jen zábradlí z kulatiny ... a sráz zarostlý houštinami. Co teď? Vrátíme se? Alo to bychom takhle mohli pořád chodit nahoru a dolů a vyčerpat tak čas, který nám na cestu ještě zbývá. Pokračujeme!

Sestupujeme opatrně houštím, země namoklá nočním lijákem nám ujíždí pod nohami. Začínáme litovat, že jsme se nevrátili, dokud to šlo. Teď už je pozdě. Vyškrábat se zpátky nahoru bych nezvládla. Probojováváme se tedy ostružiním dál. Překonáme potok. A sakra, plot! Ale tady je v pletivu velká díra. Nejspíš nejsme první, kdo se snaží zkrátit si cestu k moři. Ale támhle je další plot! Ne, tady vpravo se dá projít a dokonce je tu vyasfaltovaná cestička. Jen doufám, že nevede pouze k nějakému domku a my se nenacházíme na soukromém pozemku. Stačila nemocnice, italské vězení vážně poznat nechci!

Naštěstí jsme na opravdické silnici,která nás zavede až k cíli. A než přijede autobus, stihneme v Marcianě Marině i ochutnávku zdejší zmrzliny a tradiční průzkum uliček s přilehlým okolím.

Nakonec to byl hezký výlet. A snad si ho užily i ty ploutve v batohu :-)