Střípky z Elby - 1. Blízké setkání třetího druhu

Je bláznivé zařídit si dovolenou půl roku předem s člověkem, kterého jste právě poznali. A je hodně zvláštní ji uskutečnit, když už důvod pro společnou cestu pominul. Je to trochu jako pohřební hostina. Bujaře nebožtíka zapíjíte, protože to byl prima člověk a nechtěl by, abyste se trápili... A pod vším tím veselím je smutek, protože víte, že už jej nikdy nepotkáte... Ale Elba je prý nádherný ostrov, a tak jsem rozhodnutá si  tu trachtaci náležitě vychutnat.

Trajektem na Elbu

Pavel už tu kdysi byl a tak se těším, co všechno mi na ostrově ukáže. Jedeme s cestovkou autobusem, takže můžu po dlouhé době cestovat jako dáma - s malým kufříkem. Samozřejmě, mám s sebou i baťůžek na toulky po ostrově. A protože se chystáme na náročnou hřebenovku přes Monte Capanne, celou polovinu mého kufříku zabírají robustní kotníkové pohorky č. 40. Rozhodně nemám nožku jako Popelka.

Je úterý. Zatím máme za sebou jen samé nenáročné výlety - nedaleké městečko Marina di Campo s městskou pláží, kamenitá pláž ve Fonze a malebné Cavoli. Na víc si netroufám - pekelně mě bolí zuby. Nechápu to. Po návratu z Bretaně jsem si nechala rozpadlý zub vytrhnout a ostatní zuby se nacházely ve skvělé kondici. Teď mě ale nenechají spát. Mlátila bych bolestí hlavou o zeď,  ale nevím, jestli by to stařičký karavan, ve kterém jsme ubytováni, vydržel.

Zdejší lékárnice mi doporučila silná analgetika. Mohou se prý brát maximálně 4 denně. Mají jednu vadu -  přinášejí mi úlevu na pouhou hodinu, aby se pak bolest vrátila s nezměněnou silou. A tak odpočítávám minuty, kdy si už konečně budu moci dát další dávku... Nedá se nic dělat. Jede se do Portoferraia do nemocnice.

Popadnu nezbytný foťák a Italskou konvezaci na cesty a vyrazíme na autobusové nádraží v Marině. Z italštiny sice neumím ani základy, ale pro všechny případy... V nemocnici jde vše jako na drátkách. Okamžitě vykoukne sestra a pošle mě za úředníkem, který má na starosti cizince. Baťůžek nechávám Pavlovi v čekárně  a jdu do kanceláře. Úředník vypisuje mé údaje z pasu do formulářů. Mluvíme anglicky.

- A teď mi řekněte, co vás k nám přivádí. Kde vás to bolí? A jak dlouho? Popište mi to podrobně. A máte nějaké alergie?...

Nekonečný vodopád otázek. Trochu moc na úředníka. Proč bych  měla zacházet do podrobností, když to všechno pak budu znovu líčit doktorovi?! Nechci to pořád dokola opakovat! Pár zásadních informací mu přece postačí.

Konečně jsme hotovi. Zvedne se a kývne směrem k Pavlovi.

- Ten patří k vám? ... Tak ať zůstane v čekárně. Pojďte!

A už mě vede labyrintem chodeb do útrob budovy. Cítím se nejistě. Slyšela jsem hsitorky o tom, jak dlouho se v italských nemocnicích čeká. To máme ty dlouhé hodiny absolvovat každý sám? Navíc v čekárně zanechávám nejen Pavla, ale i všechny své věci, to jest hlavně Konverzaci.

- Tady se posaďte - řekne úředník a zmizí. Zjišťuji, že jsem blízko nějakého bočního vchodu. Sláva! To mě Pavel snadno najde. Zaplať Pán Bůh za mobily!

Přichází právě včas, abych si od něj vzala konverzaci, ke které se až nezdravě upínám a už jsem na řadě.
V ordinaci kraluje doktor předdůchodového věku a dost nepřístupného až drsného vzezření.

- Umíte italsky?

- Ne,  a vy umíte anglicky?

- Ne! Posaďte se do křesla!

Krve by se ve mě nedořezal! Tak tohle jsem opravdu nečekala. Křečovitě svírám svou Konverzaci a mám chuť vzít nohy na ramena. Mám tu zůstat s tím autoritativním a nesmlouvavm chlapíkem, který ovládá všechny ty mučící nástroje a se kterým nemám šanci se domluvit? Sedám si jako ve snách. Zubař mi postupně oťukává všechny zuby. Au!

Napadne mě spásná myšlenka. Konverzace! Horečnatě vyhledám příslušnou stránku.

- Budete mi to vrtat?

- Ano

- Umrtvíte to?

- Ano

Bere si ode mě knihu a nalistuje větu:

- Ta bolest  je od nervů.

Sešlápne pedál a ze zubařského křesla se rázem stane  operační lehátko. Tak teď už neuteču! Pustí se do práce. I když jsem dostala lokální anestezi, mám pocit, jako by mi rozřezával dáseň na malé kousíčky.

Konec mučení. Lékař telefonuje. Přichází úředník. Aha, doktor potřebuje tlumočníka. A překlad začíná. Zub mi sice otevřel, ale nemůže ho teď hned spravit. Buďto mi jej  okamžitě vytrhne anebo mi do něj dá medikaci a provizorně jej uzavře. Nechci ho vytrhnout. Stačí, že jsem přišla o osmičku. Nechci být bezzubou stařenkou.

Mé rozhodnutí zubaře očividně nepotěšilo. Znechuceně dodělá svou práci. Už jen zaplatit účet v kanceláři a vyzvednout léky v lékárně. Ještě silnější analgetika, antibiotika a k nim zákaz chodit na slunce. Hm, tak to tedy bude dovolená! A o hřebenovce si můžu nechat tak akorát zdát!