Putování za českými rotundami 6

Cílem našeho dnešního putování je jedna z nejstarších dochovaných rotund na území Čech. Jako o národní kulturní památku je o ni, stejně jako o celé okolí prodchnuté dávnou historií, náležitě pečováno. Je to rotunda sv. Petra a Pavla ve Starém Plzenci.

Starý Plzenec, bývalá Plzeň, se nalézá 9 km jihovýchodně od středu Plzně současné v údolí řeky Úslavy mezi Radyní a Hůrkou. Dle archeologických nálezů bylo toto území osídleno již v 5.tisíciletí př.n.l. V 8.století bylo na Hůrce vybudováno slovanské hradiště, které pak od 10.století, pod vládou Přemyslovců, bylo správním střediskem západních Čech.

Raně středověký hrad Plzeň, rozkládající se na vysokém podlouhlém ostrohu, byl již zdaleka dobře viditelný. Stejně jako ostatní přemyslovské hrady byl vystavěn z kamene a vápna, a chráněn příkopem a pevnými hradbami dřevohlinité konstrukce.

Předpokládá se, že na hradiště vedly 2 brány – jedna na západní předhradí s hospodářským zázemím hradu a s dílnami a domky řemeslníků (polozemnice či zemnice), a druhá, východní, vedoucí přímo na knížeci dvorec s palácem. A zhruba uprostřed podlouhlého hradiště se možná nacházel útulek s krčmou, tábořiště mobilní vojenské knížecí posádky a, samozřejmě, rotunda, která jako jediná se, ze vší té slávy, zachovala.

První písemná zmínka o Plzni je spojena rokem 976. Tehdy bavorský a korutanský vévoda Jindřich „Svárlivý“ našel spojence v českém knížeti Boleslavu II., se kterým společně porazili císaře Otu II. právě u plzeňského hradiště. V letech 1213-1216 zde sídlil Děpolt III., Přemyslovec z vedlejší větve a v letech 1224-1228 pozdější český král Václav I.

V podhradí postupně vyrostlo rušné obchodní centrum s řadou kostelů, které v té době patřilo k nejdůležitějším v českém státě. Po založení Nové Plzně v roce 1295 začala původní Plzeň upadat a postupně měnila název na Starou Plzeň a posléze na Starý Plzenec.

Rotunda sv. Petra a Pavla byla vybudována ve východní části západního předhradí z otloukaných křemencových kvádrů, s trámovým stropem a šindelovou střechou patrně ve 2.polovině 10.století.

Poprvé je písemně zmiňována v darovací smlouvě z roku 1266, kdy ji Přemysl Otakar II. zahrnul mezi osm plzeňských kostelů předaných do správy premonstrátského kláštera v Chotěšově.

Během husitského hnutí začala rotunda postupně chátrat až se na přelomu 15. a 16.století zřítila část kruhové lodi a její strop. Po roce 1561 však celé panství získali Kokořovci z Kokořova, kteří rotundu obnovili a nechali přesvětit na kostel sv. Petra a Pavla.

V období baroka došlo k rozšíření oken. V roce 1785 měla být císařským nařízením zbořena. Nakonec však byla využívána jako skladiště střelného prachu.

V roce 1920 zakoupila objekt staroplzenecká obec, která se zasloužila o provádění archeologických výzkumů hradiště Hůrky i o opravu rotundy. V pozdějších letech došlo k dalším opravám. Šindelová střecha s železným křížem byla nahrazena břidlicovou. Kříž na jejím vrcholku je nově tvořen čtyřmi spojenými slovanskými sekyrkami. Okna byla nově osazena pevnostním sklem a podlaha kopiemi původních dlaždic s Neronem a gryfy.

Na hradišti zůstaly zachovány základy 2 kostelů. Prvním z nich je Kostel sv. Vavřince z 11.století. Tento románský kostel byl obdelníkový a zakončen poloválcovou apsidou. Při průzkumech zde byly nalezeny zbytky dlaždic tzv. Vyšehradského typu, které se shodují s románskými dlaždicemi kostela sv. Vavřince na Vyšehradě a jejichž kopie byly použity při rekonstrukci rotundy. Kostel byl dlouhá léta udržován, ale roku 1818 prudká vichřice strhla střechu i s klenbou a zbytky kostela si rozebrali lidé na stavbu svých domků.

Za východním valem mimo hradiště bývalo předhradí, kde stával šlechtický purkrabský dvorec s kostelem sv. Kříže, založený ve 12.století. Byl větší než kostel sv. Vavřince a zanikl mnohem dříve. V roce 1651 se už v seznamu staroplzeneckých kostelů neuvádí.

Přijíždím vlakem z Plzně. Rozhlížím po zalesněných okolních kopcích a do myšlenek se mi začínají vkrádat pochyby, zda rotundu najdu. Rozhlížím se do všech stran … a najednou ji vidím. Je tam! Už zdálky viditelná. Objeví se jak oáza v poušti a já se nemůžu vynadívat. Z vysokého dlouhého ostrohu hrdě shlíží do kraje. A v jejím postoji se hrdost až dojemně snoubí se skromností.

Vystupuji z vlaku a vydávám se k ní jak poutník k Mekce. Šplhám do kopce k pomyslné západní bráně. Stoupám vzhůru a silný vítr si divoce pohrává s mými vlasy. Jako by mi chtěl zabránit vstoupit... Ale já se nedám. Každým krokem se hlouběji a hlouběji dostávám do minulosti. Je to jak sen. Čekám, že se každou chvíli objeví jezdci na koních vracející se z lovu nebo kupci z dalekých zemí putující s cizokrajným kořením a vonnými oleji. Možná potkám sv. Vojtěcha, který se tady na své cestě z Říma v roce 992 zastavil.

Toulám se po celém ostrohu. Toulám se, lelkuji a zoufale se mi odsud nechce. I když potkávám jenom turisty.

Sem se budu vracet. Prostě musím.