Mé cyklistické námluvy

Musím přiznat, že cyklistika mě nikdy nijak zvlášť nelákala. Myslím tím v dospělém věku. Coby dítě jsem po kole usilovně toužila, ale když jsem jej konečně dostala někdy ve 12 letech, zjistila jsem, že si až tak moc spolu nerozumíme. Ne že by mi vadil pohyb - kdysi jsem řádila na hrazdě, bruslila, později jsem zkusila horolezectví, windsurfing, tenis, ráda si vyšlápnu do hor, plavu, proháním se na in-linech... Ale od kola si raději udržuji bezpečnou vzdálenost. Přesněji řečeno udržovala jsem si.

Předloni jsem zakoupila kolo. Pěkné, trekingové. Mám sice ke kolům respekt, ale říkala jsem si, že další druh pravidelného pohybu nezaškodí. Měla bych přece dělat něco pro svou kondici. Leč po pár pokusech putovalo kolo k ledu.

Vzpomněla jsem si na ně před 3 týdny při pohledu do zrcadla. Hm, potřebuju zhubnout. A to pořádně. Poslední dobou nemám už skoro žádný pohyb a splíny léčím čokoládou a dortíky. A tak jsem si naordinovala trénink - 2x týdně 1km plavání, zbytek týdne in-line a kolo, 1 den odpočinek.

První týden jsem odstartovala s plaváním a zároveň jsem začala přemýšlet nad dovolenou. Přemýšlet vlastně není to správné slovo. Rozhodla jsem se okamžitě. Pro dovolenou na kole ve Francii. Absolutně nevím, co mě to napadlo, nikdy jsem pro šílence trávící dovolenou na 2 kolech neměla příliš pochopení, leč stalo se. Zajistila jsem si v cestovce zájezd a abych pak na dovolené ostatním aspoň trochu stačila, okamžitě jsem vyrazila na kole na mé první tréniknové odpoledne. Protože jsem jela v příjemné společnosti a mírným pohodovým  tempem (naštěstí jsme jeli s malými dětmi, čemuž bylo nutno přizpůsobit rychlost jízdy), bylo to prima. Až do chvíle, když jsem poněkud nešikovně sesedla z kola a způsobila si výron kotníku. Nu což, řekla jsem si, kotník si stáhnu, budu ho ledovat a šetřit a snad za týden budu fit a můžu pokračovat v tréninku.

Po týdnu, to jsem se zrovna kulturně vyžívala na MFF v Karlových Varech, sestupuji po schodech potemnělým sálem. Jednotlivé schody jsou osvětleny. Jak jsem však vzápětí zjistila, jeden z nich osvětlený nebyl. Stoupla jsem do prázdna, skácela se k zemi a stěží vyléčený výron jsem si obnovila.

Teď tu sedím u počítače s bolavým kotníkem staženým obinadlem a pomalu se začínám smiřovat s tím, že na svou první (a kdo ví, jesli ne i poslední) cyklistickou dovolenou pojedu absolutně nepřipravená. Hlavně aby se mi do té doby aspoň zahojil ten kotník ;-)