Languedocem a Provencí - 9. Sbohem a šáteček

Můžeme si přispat. Dnes se  nikam nespěchá. Žádný organizovaný výlet. Odjezd směr Praha bude až v odpoledních hodinách. Myslím, že po včerejším večírku na rozloučenou přivítá pozdější snídani každý. Krmě je dnes obzvláště bohatá. Mimo jiné hned dvě pomazánky - likvidují se zásoby. Jsme poslední turnus. Po nás potopa.

Rozloučení s mořem

Jak nejlíp ten dnešek využít? Rozloučením s mořem. Moc ráda plavu a moře miluji, ale nejsem plážový typ. Dlouho se povalovat na sluníčku nevydržím. Navíc mě škrábe v krku a včerejším vydatným zpěvem to asi nebude. Proč jen jsem v autobuse na sebe pouštěla tu klimatizaci? Vracím se do kempu. Pro foťák a pro šaty. Nejraději bych vzala i kolo, ale nechce se mi zdolávat zátarasy s bicyklem.

Možná bych mohla zmínit jednu místní zvláštnost. Kruhové objezdy. V Palavas jsou prostě všude. Bez ohledu na to, jestli se kříží více cest nebo je tam jen jedna jediná. Přiznám se, že křižovatky i objezdy mi nahánějí hrůzu. V silničním provozu se cítím nejistě, až ohroženě. V Palavas jsem se taky vždycky na kole plížila k objezdu s obavami, ale když jsem do něj vjela, zjistila jsem, že tam žádné další příjezdy a výjezdy nejsou. Jen je tak zpomalená a zkomplikovaná rovná silnice. Nechala jsem se takhle nachytat nesčetněkrát.

Bloumám po pláži a padá na mě smutek. A melancholie. Dnes odjíždíme. Vracíme se do Prahy, kde už je podzim. Čekají mě jen plískanice, teplé oblečení, vstávání do tmy, návraty domů za tmy... Moře uvidím až za rok. A kdo ví jestli. Jdu pláží, městem. Bez cíle. Občas i v šatech stoupnu pod sprchu. Jinak to nejde. Sluníčko si dnes vynahrazuje, co včera zanedbalo. Škoda, že nemám s sebou kolo. Šlápla bych do pedálů a byla všude hned. A příjemně by mě ovíval větřík. Takle je všechno strašlivě daleko. Měla jsem ho vzít s sebou. Už si ani nedovedu představit, jak jsem dřív mohla žít. Bez kola. A přitom na něm jezdím teprve od loňského července.

Slunce pálí čím dál víc a já se jen ploužím. Připadám si jako bludná ovce. Plížím se podél domů a zídek. Snažím se držet ve stínu. Ne, nemá to cenu. Vracím se do kempu. Do předání mobilhomu sice zbývá ještě dost času, ale uklidím už teď. Aspoň budu chvíli ve stínu.

V kempu mě přivítá ruch a shon. Zbořená polní kuchyně. Všude bedny, tyče, plachty. A zase bedny. Osprchuji se, sbalím si zbytek zavazadel, uklidím. Hotovo. Co teď? Bloumám po kempu, k moři a zpátky. Ti, kteří se projíždějí na kole nebo se ještě koupou v moři to vyhráli. Ale když já nemám stání. Jsem pod tlakem vidiny odjezdu. Připadám si nesvobodně. Kdybychom tak nikam nemuseli!

V 16 hodin předání mobilhomů. Kdy už pojedeme? Až po 18.hodině. Protože jsme poslední zájezd. Jinak bychom jeli dřív. Těch pár hodin k dobru si vůbec neužívám. Poslední společné foto. Loučení. Pár lidí od cestovky tu ještě zůstává, pojedou až zítra.

Jedeme. V krku mě pálí,  rýmu mám jako trám. Ještě že jsem zakoupila velkou krabici papírových kapesníků. Cucám léčivé pastilky. Nic se mi nechce. Ani vytáhnout učebnici francouzštiny. A to mě v Praze čeká  přezkoušení. Zjišťuji, že některá slovíčka, tématické okruhy,  se mi vykouřily z hlavy. Ve Francii! Ale stejně se mi nechce. Nic.

Noc přetrpím. Ráno je mi ještě hůř. V jednu hodinu po poledni jsme na místě. Doma v Praze. Těším se do postele. Tak se všichni mějte. A zase někdy. Někde. Třeba zase ve Francii.