Languedocem a Provencí - 2. Z Avignonu za obludou do Tarasconu

Mám za sebou první noc v mobilhomu. Nebylo to o moc lepší než předchozí noc v autobuse. Asi jsem zmlsaná stanováním.  V 7,30 snídáme a zakreslujeme si trasu do mapy. O hodinu později odjíždíme do Avignonu. Autobusem a v civilu. Do cyklooblečků se nasoukáme až po prohlídce města.  

Přistup poutníku - Opatství St. Michel de Frigolet

Jedeme přes Rhonu, tudíž překračujeme hranici Languedocu a  dostáváme se do Provence. Avignon, překrásné město známé především neúplným mostem, bylo založeno již někdy v 6.století př.Kr. Později, pod správou Říma, dochází k rychlému rozvoji města. Vznik mostu se datuje k r. 1177, kdy se prý Bénezetovi, tehdy ještě pasáčkovi ovcí, zjevili andělé a přikázali mu vystavět most. Protože se mu to po všech peripetiích nakonec podařilo, byl svatořečen. Část mostu byla stržena četnými povodněmi. Od r. 1309 se stal Avignon na téměř čtvrt století sídlem papežů. Z té doby pochází rozsáhlý papežský palác. Za zmínku stojí ještě nádherná katedrála z 12.století Notre Dame des Doms, úhledný park s výhledem na Rhonu a kouzelná Rue des teinturiers. Jedná se o starou barvířskou čtvrt. Velmi připomíná pražskou Čertovku, takže se tu cítím jako doma.

Po malé kulturní vložce jsme opět v autobuse a ujíždíme k místu výsadku -  Barbentane. A konečně na kola! Vyrážím jako první. Má to své důvody. Jednak mám ráda své pohodové tempo a je v tom i trocha stategie. Když mě ostatní předjíždějí, jedu patrně správným směrem.

Vydáváme se mírným stoupáním k opatství St. Michel de Frigolet. Cestou míjíme nádherný mlýn - nelze jej minout bez vyfocení, natož pak bez povšimnutí. Přestávka je to o to vítanější, že slunce dnes pálí jako o život a začíná být pořádné horko. V kombinaci s kopečkem, byť mírným, je toho horka na můj vkus až moc. Z opatství míříme přes Boulbon a  Vallabregues do Tarasconu.  Projíždíme všudypřítomnými sady s uzrálými vinnými hrozny a jablky, takže o svačinu je postaráno. Cesta je příjemná až na drobné mušky, které se pohybují v obrovských hejnech. Jedním takovým mračnem projedu a cítím bodavou bolest, jak do mě naráží tisíce drobných tvrdých tělíček. Brr.

Na vozovce před sebou zaregistruji nezvyklý pohyb. V poslední chvíli se vyhýbám jasně zelené, zmítající se ještěrce. Někdo ji přejel. Odhaduji to na auto nebo motorku. Před kolem by stihla utéct. Snad. Je mi jí líto - bude se trápit asi ještě dlouho.

V podvečer přijíždíme do Tarasconu. Svůj název město přejalo od místního draka, hrozivého Tarasqua, který žil v údolí Rhony a požíral dobytek i lidi. Dokonce byl schopen brát na sebe lidskou podobu. Měnil se celý, ovšem kromě očí. A podle těch ho také poznala dívka, která byla nucena mu dlouhá léta sloužit a které se nakonec podařilo od něj uprchnout. To poznání se však stalo nebohé dívčině osudným. Aby jej nemohla prozradit, Tarasque ji oslepil. Ale na obyvatele městečka a blízkého okolí se přece jen usmálo štěstí. Svatá Marta z Palestiny, zkušená v krocení rozličných divokých potvor, přijela, aby zdejší lid zbavila jeho utrpení. Znamením kříže bestii zkrotila a odevzdala místním lidem. A ti ji - jak jinak - snědli.

Po prohlídce výstavního hradu s příkopem původně zaplněným vodou se vydáváme hledat autobus. Zdoláni vedrem a celí šťastní, že nás již Tarasque nemůže ohrozit, naložíme kola na vlek a vyrážíme zpět do  Palavas v Languedocu. Můj tachometr, který díky laskavému zásahu našeho ochotného průvodce opět funguje, naměřil 25km. Není to moc, ale vzhledem  tropickým teplotám a k dopolední vyčerpávající prohlídce města tak akorát. 

Po návratu do kempu stihnu ještě koupel v moři. Zprvu chladné zdá se, jak by jej nejspíš ohodnotil náš Karel IV., ale po pár tempech je to slast. Večeře opět chutná skvostně a rozhodně to nebude tím, že v 19,30 je člověk již značně vyhladovělý.  

Zítra nás čeká Les Baux de Provence, skalní městečko, které dalo jméno bauxitu.