Kde se stala chyba?

Přiznávám se bez mučení. Zvonila jsem svazkem klíčů. Víra a euforie. Už je to dávno. Listopad 1989. Toužila jsem se  svobodně nadechnout, svobodně projevovat, svobodně cestovat…

Od té doby uplynulo hodně vody.  Ale  stále ještě jsem uvědomělá. Chápu, že si musíme připlatit. Na lékařskou péči, na studia. Nic není zadarmo.  Chápu,  že vzhledem ke  klesající  porodnosti a zvyšujícímu  se věku dožití je nutné zvyšovat hranici důchodového věku i podíl soukromého spoření k důchodu. Jsem zkrátka uvědomělá.
Je tu však něco, co se mi při nejlepší vůli pochopit nedaří. Nechápu, kam se všechny ty peníze ztrácejí.  Jak je možné, že přestože si připlácíme tuhle i tamhle, je náš státní rozpočet ve stále hlubším a hlubším deficitu? Kam se poděl zisk z privatizace?
Kterými tunely a odklony tečou všechny ty miliony a miliardy korun českých? A ke komu? Kdo vydělává na nevýhodných státních zakázkách? Kdo se chová k naší státní pokladně, potažmo k našim peněženkám,  jako k dojné krávě?
Občas to „praskne“ nebo spíše jen prosákne,  byť se jedná jen o špičku ledovce. Už jste ale někdy někdo zaznamenal, že by člověk, který se takto na náš úkor obohatil a o kterém se to už i ví,  byl hnán k zodpovědnosti? Že by byl  souzen a odsouzen? K trestu odnětí svobody a navrácení zcizených prostředků? Já tedy ne.  Přešlapuje se na místě, maximálně se to označí za chybu. Naše pozornost je odváděna k pseudoproblémům. Úsměvy. Vyšumí  to. A jede se dál. Vždyť o nic nejde. Jen o peníze. O peníze státu, daňových poplatníků. O peníze nás všech.
Bylo by nutné zvyšovat daně, pokud by se peníze takto záhadně neztrácely?
Kdosi kdysi řekl, že stát je tak bohatý, jak bohatí  jsou jeho občané. Myslím, že alarmující nárůst osobních bankrotů hovoří jasnou řečí.
Shodou okolností jsem se dostala k Holešovské výzvě. K textu podobně znechucených lidí. Chtějí zlikvidovat korupci a klientelismus. Chtějí, abychom si vládli sami – bez politiků. Zajímavá myšlenka, ale jeví se mi poněkud utopistická. Jak toho chtějí docílit? Deset miliónů lidí by se domlouvalo a spoluvládlo dosti komplikovaně a tak předpokládám, že bychom měli vybrat ze svého středu své zástupce. Ale jak? Dejme tomu že bych navrhla svého souseda Vencu Vonáska, anžto je to starý poctivec. Jenže on by s mým návrhem nesouhlasil a místo sebe by navrhl Božku Bábolovou. Jenže ta by zase byla raději pro Pepíka Popíka. A tak by to mohlo jít do nekonečna. Zkrátka a dobře, aby se předešlo zmatkům, chtělo by to nějakého vůdce, který by to vše koordinoval. Velkého vůdce všeho lidu. Jenže - davem se dá velice snadno manipulovat a tak  by se nám to mohlo pěkně zvrtnout! A to už tady přece bylo!
Ale i kdybychom se zvládli všichni domluvit, svobodně a bez vedeni…, tak přece...  Vláda lidu. Diktatura proletariátu. To už tady taky bylo! A to už  taky nechci vracet.
Jak z toho ven? Nevím. Vím jen tolik, že už nechci být dál olupována a ohlupována. Už vážně nechci ze svých daní sponzorovat další tunely!

UŽ NE!

Mám sen -  Žít ve skutečně svobodné zemi spravované jen slušnými a poctivými lidmi.

VÁŽNĚ CHCI TAK MOC???