Cesta do Bretaně - část 5. - Quiberonské dozvuky

Čtvrtek. Původně jsem měla v úmyslu vstát brzo ráno, dokud ještě nebude slunce tak moc pálit, jít na menhirové pole v Carnacu, pak se stavit v centru na něco dobrého k obědu a nakonec zavítat na pláž, když už se konečně můžu koupat. Jenže po včerejšku mi není nejlíp. V noci jsem nemohla spát. Nejspíš následkem úžehu. A když na mou hlavu dopadly první sluneční paprsky, poněkud se mi přitížilo.

Zkrátka a dobře, včera toho sluníčka bylo nad míru, a tak dnes zůstanu hezky doma v klidu, ve stínu a budu se učit. Možná. Lituju, že jsem si s sebou z Prahy nevzala kloubouk, ale kdo to mohl tušit? Anebo že jsem si nějaký nekoupila v pondělí v Carnacu. Jeden jsem si zkoušela, takový krásně korálově červený, ale přece si nebudu kupovat další klobouk, když už mám doma dva?! ... Nejspíš jsem měla, teď už to vím.

Po poledni mi kapánek otrne. Možná bych si nakonec mohla jít zaplavat do Ste. Barbe. Není to daleko a kdybych šla s mokrou hlavou, tak bych tu cestu mohla přežít.

Kempem povívá nezvyklý větřík. Spíš vítr. Jen aby nebyly moc velké vlny! Takže, jde se na to. Namočit hlavu a krátce po 3.hodině vyrážím na pláž. Samozřejmě, že mé protiúžehové opatření nevydrží moc dlouho - hlava mi uschne už v půli cesty. Škoda, že s sebou nemám kolo. Byla bych na pláži na to šup. A nejen na pláži. Měla bych mnohem větší akční radius. Všimla jsem si, na čem tu jezdí místní. Jsou to povětšinou prastará kola - modely našich dědů. A jezdí na nich i omladina a vůbec neřeší, jestli jsou IN. Jsou víc v pohodě.

Na pláž dorazím v 16,00. Vlny jsou tedy parádní! Nevydržím to, věci si hodím do mokrého písku a hurá do vody! Voda se zdá zprvu studená, ale po chvíli plavání už mi připadá celkem teplá. Pak si jdu na břeh najít místo. Než dojdu do suchého písku, kde všichni leží, tak jsem suchá.

Původně jsem si myslela, že dnes nebudu fotit. Tady to mám přece už nafocené, a to důkladně. Jenže když vidím ty vlny a surfaře na nich řádící, tak prostě nemůžu odolat.

V šest vyrážím k domovu, těsně před sedmou jsem doma. Tak akorát včas, abych si od majitelky kempu mohla vyzvednout baterie, které mi nabíjela. Recepce se v sedm zavírá. Rozhovor se stočí na počasí. Svěřuji se se svou nevolností.

- Copak vy nemáte žádnou pokrývku hlavy?! - diví se ta milá paní a podává mi kšiltovku. Zbrsu novou. Bráním se - to si přece nemůžu vzít!

- Je si ji vezměte, je to dárek.

A můžu si vybrat mezi černou a červenou. Takže pro klobouk do Carnacu už nemusím. Sice jsem kloboukový typ a v kšiltovce, stejně jako v každé jiné čepici, vypadám dost otřesně, ale v téhle situaci je mi srdečně jedno, jak vypadám.

Ještě se zajímám, jestli byla ta rezervace skutečně nutná, když jsem sama s malým stanem a bez auta. Jen tak pro příště.

- Ano, prostě mi napište, a já vám to vaše místečko budu rezervovat. Víte číslo?

- Telefonní???

- Ne, číslo oddělení, ve kterém máte stan. Je to 31.

Jak se zdá, budu muset studiu francouzštiny věnovat ještě moře času!

Přemýšlím, co podniknu další dny. Návštěvu La Trinité sur Mer a konfrontaci s osudným mostem nechám na někdy později a současné, pro Bretaň vyjímečně teplé a slunečné počasí vyhradím koupání. Pobyt si prodloužím na 10 dní a nebudu plánovat. Do La Trinité se můžu podívat, až se ochladí. Jsme přece v Bretani a tam je počasí skutečně nevyzpytatelné.