Cesta do Bretaně - část 4. - Přehřátá v Quiberonu

Je středa. Nemohla jsem dospat. Dnes pojedu vlakem na poloostrov Quiberon. Prý jsou tam naprosto úžasné pláže, tak uvidíme. V 9,20 přijíždí vlak, ale s odjezdem otálí. Máme zpoždění, protože musíme čekat na vlak z Quiberonu. Vede tam totiž jen jedna jediná kolej.

západní pobřeží

Na samém konci poloostrava Quiberon ve městě stejného jména vystoupím z vlaku a snažím se zorientovat. Tentokrát do infocentra nazavítám - mapu jsem si vzala v Carnacu a nic víc nepotřebuji. Snad jen.... tamhle vidím mediatéku, tak že bych se konečně spojila se světem? Hm, mají zavřeno. Ale mají tu krásně dlážděné chodníky. Místo klasických kočičích hlav jsou tu kostky klasické velikosti, jakými se u nás dláždí městské komunikace, ale tyhle jsou lesklé. Jako z mramoru. Nebo je to leštěná žula? Nevím, ale vypadá to nádherně.

Cestou na jih, na hlavní pláž si dám palačinku a jen tak obhlížím výlohy, když mě v jedné z nich zaujmou obrazy. Květiny, obrovské lodě, ale hlavně nádherná melancholická Bretaň se svým odlivem a přílivem . Neodolám a vcházím. Uvítá mě sám umělec, Philippe Perennou.  Ptám se na internetové stránky a, jen tak pro zajímavost, i na ceny. Samazřejmě, že internetové stránky má. Svá díla maluje na 4 různé formáty. Dvě prostřední velikosti stojí 300 a 360 Eur. 

Nedaleko je příjemný park, nebo spíš zahrada Bretinio, ve které jsou nejen veřejné záchodky (hurá!), ale taky zajímavá výstava fotografií zachycující zdejší život před 100lety, a možná i dříve. Na trávnících je několik piknikujících a surfujících lidí, protože je tu pokrytí signálem WI-FI.

Hlavní pláž je hezká, mají tu plavčíka i záchodky, ale na můj vkus je moc halasná. Dětský animátor vyřvává, seč mu hlasivky stačí a jeho svěřenci soutěží. Dám se raději doprava na divoké a členité západní pobřeží. Zvažuju, jestli si mám dopřát celý 15km okruh, ale raději tu myšlenku zaženu. Je pořádné horko, slunce pálí jak o závod, nikde žádný strom - jen moře a skály. Lituju, že jsem si tu menší ze 2 lahví, které jsem si s sebou vzala, nenaplnila čistou vodou. V obou mám naředěný džus. Mohla jsem si zchladit hlavu.

Jdu kolem zámku Turpault dál podél pobřeží a pak to střihnu vesnicí Manémeur do vnitrozemí.  Už mám toho vedra tak akorát dost! Jsem v Quiberonu. Je mi špatně. Musím se posadit do stínu na schody kostela a nějak přežít. Ani nevím, jak dlouho tu sedím. Přece tu nezůstanu do rána! Přinutím se vstát.  Koupím džus na rozředění pro další dny a mířím na hlavní pláž. Aspoň si namočit nohy a hlavu! Ale to nestačí. Každý sluneční paprsek, který dopadá na moji hlavu, mi způsobuje bolest. Omotám si hlavu pareem. Sice s tím turbanem budím poměrně velkou pozornost, ale je mi líp. 

Chvilku poležím a vydám se k nejodlehlejšímu cípu ostrova - Point Conguel. Procházím kolem několika plážiček, které nechávám bez povšimnutí, když se nemůžu koupat. Ale to vedro už se nedá vydržet! Slibuju si, že na další pláži se konečně svlažím. Je maličká, malebná, lemovaná skalisky... A tu si všimnu, že do moře ústí široké potrubí, na pláži částečně zanořené do písku, vedoucí od hotelového komplexu na břehu. Tak v tomhle se tedy cachtat nebudu!

Před hotely prodává několik lidí svá výtvarná dílka. U jedné skupiny obrázků se zastavím. Tak tohle je jinačí kafe! To jsem nečekala. Krásné malby jsou vyvedené v oleji a přesně vystihují to, proč jsem se do Bretaně zamilovala. Navíc je poznat, že jejich tvůrce má taky zálibu v impresionismu. Stará dáma sedící u nich se se mnou dává do řeči. Že ty obrázky maloval její manžel a jestli něco koupím a jestli taky maluju. Moc příjemně se mi s paní povídá, ale trochu mě tlačí čas a tak se rozloučím.

Pachtím se dál. Tak mě tak napadá pararáze na známé rčení - Vidět Point Conguel a zemřít...na úžeh. Nakonec si cíl své cesty ani moc nevychutnám, udělám pár fotek a prchám na vlak. Stihnu jej jen tak tak. Vlak v 19,45. Další a poslední pojede až o 2 hodiny později.

Konečně jsem v kempu. Už neudělám ani krok! Ale u stanu mě čeká nepříjemné překvapení. Celý stan - vnitřní plášť zvenčí a vnější plášť zevnitř, je hustě obalený mravenci. Včetně tyčí. To abych se bála pootevřít  zip! Co teď? Stanuju už nejmíň čtvrt století, ale tohle se mi ještě nestalo. Naštěstí poradí přítel na telefonu. A já můžu konečně ulehnout.

Jen škoda, že jsem se té staré paní s obrázky zapomněla přeptat na cenu. Určitě to nebude tolik, jako v městské galerii. A možná, že bych jeden kousek přece jen do některého batohu nacpala. Takže pokud někdo z vás zavítá na Quiberon, a uvidí před hotelovým komplexem seriózně působící dámu s obrázky, jejichž kvalita vysoce převyšuje okolní konkurenci, tak je to ona.