Cesta do Bretaně - část 3. - Užaslá v Ste. Barbe

Je úterý. Tuhle noc už mi zima nebyla, ale jsem pořád unavená a ospalá. Včera jsem dokonce usnula na pláži, což se mi ještě nikdy v životě nestalo. Asi vážně ještě nejsem úplně vpořádku... Anebo už opravu stárnu :-) A tak se rozhodnu dnešní dopoledne věnovat lenošení a studiu francouzštiny. No, asi spíš jen tomu lenošení.

Cestou k pramenu...

Teprve teď jsem schopna plně docenit místo, kde mám postavený stan. Mám sama pro sebe plácek velikosti slušného ovývacího pokoje ze tří stran obrostlý živým plotem. Parádní soukromí. Rozložím si karimatku a rohož na trávníku a lebedím si. Mám vlastně svoji vlastní zahrádku nebo terasu, kde si můžu dělat, co chci bez účasti zvědavých  pohledů.

Probouzím se před polednem s otlačenou učebnicí na pravé tváři. To jsem tomu učení zase moc nedala! K obědu  si dám vietnamskou polévku v pytlíku s bagetou a vyrážím do světa. Na mapě jsem si všimla, že nedaleko obce Ste. Barbe je pláž s otevřeným mořem, takže to vypadá, že se tam dá koupat i za odlivu. Navíc se tam surfuje, takže tam nejspíš budou taky pořádné vlny. A já mám pro vlny slabost.

Zamířím na cestu sice delší, ale malebnější a bez aut, která vede kolem dávného pramene s prádelnou... a pak ještě kolem dalšího pramene.Takže jdu před Glévenay. Hned za vesnicí vidím pasoucí se klisnu s hříbětem, zrestaurovaný mlýn a pěšinu lemují kamenné zítky s všudypřítomnými ostružiníky. A tak se taky pasu. Nádherná idyla. Jen škoda, že hned za prádelnou postavili jakousi dílnu. Působí to jako pěst na oko. Pohled na další prameny s důmyslným systémem rezervoárů už nic neruší. Jak zjišťuji, tahle oblast je prameny protkána.

Přicházím ke kapli Ste. Barbe. Z pod dveří vyběhne ještěrka. Jakýsi malíř tu vystavuje svá dílka. Možná je ta kaple odsvěcená. Za vesnicí začíná písek. Asfaltová silnice vedoucí za obzor a všude kolem spousta písku porostlého skrovnou, i když barevnou vegetací. Cesta mi připadá nekonečná. Jak se asi musí citit cestovatel na poušti? Konečně přicházím k parkovišti. Zdá se, že se sem sjíždějí (nejen) surfaři z širokého okolí.

Konec asfaltu. Procházím cestičkou zaříznutou do písečných břehů zarostlých rákosem, ohraničených plaňkovým plůtkem ... a průhledem se mi otevře nádherný pohled na obrovskou pláž a na úžasný, ohromný, široký, opravdový  oceán! Odliv jej sice zahnal desítky metrů zpátky, ale on zas a znovu doráží, aby opět  získal své již nesčetněkrát nabyté výsostné území. Kam se hrabou všechny pláže světa! Až tady si člověk uvědomí titěrnost své existence. Ten uchvacující pohled se mi nikdy nemůže omrzet.

Jestli dobře chápu tu ceduli, tak ta pláž není hlídaná, ale stejně je tu spoustu koupajících se. Nedočkavě vběhnu do mělčiny. Voda je jak led, ani mě nemrzí, že se ještě nemůžu koupat. Ale po chvíli brouzdání se už zdá snesitelnější. Možná že zítra už by to šlo.

Po sedmé večerní se vydávám na zpáteční cestu. Ona ta pláž se vlastně táhne až k vesnici, i když pak dál už je porostlá rostlinstvem. Stopuji si cestu "pouští". 23 minut ostré chůze!