Cesta do Bretaně - část 12. - Strastiplná cesta domů

Protivný budík! Jsou 4 hodiny 50 minut. Tohle mám snad za trest! Je páteční ráno.... Opravdu ráno?! ... A čeká mě 1,5km pěšky s cca 20kg na zádech a pak celý den a celá noc v autobuse... Hlavně to nějak přežít!

Na Náměstí kpt. Cousteaua

Včera večer jsem téměř vše sbalila a zbytek připravila do pohotovostní polohy, takže jsem dnešní vstávání mohla posunout až na takhle "pozdní" hodinu. Ještě zvažuju, kolik vody vzít. Postačí jen pár hltů na cestu do civilizace. Plná láhev by byla jen zbytečnou zátěží. Na nádraží si pak vodu koupím.

V 5,20 za sebou naposledy zaklapnu dveře svého pokoje. Ještě vymačkat kód venku u brány a jde se. Je tma jako v pytli. Cesta dlouhou pustou ulicí zrovna neláká. A s plnou polní je nekonečná. Ta bagáž je čím dál těžší! Na náměstí Kapitána Cousteaua už to nevydržím a padám na lavičku. I přes občasné mikroodpočinky mám slušný čas a můžu chvíli posedět a nabrat sil. Opravdu jen chvilku. Okolí je pusté a prázdné. Označení "náměstí" je poněkud nadnesené. Nebydlí se tu. Jsou tu jen obchody. Vypadá to, jako by to byl jen uměle vytvořený spojovací článek mezi Nantes a novými městskými částmi, které byly připojeny teprve nedávno.

Raději se zvedám. Na konečnou tramvaje to je už jen kousek. Tak a jsem tu. Ještě se vydrápat po schodech. Stanice Souillarderie je nadúrovňová. Okolní bezútěšnou práznotu tady narušuje čekající mladík. Konečně živá duše! A čas mám přímo parádní! Je 5 minut před šestou. Tramvaj má jet v 6. Jestli půjde vše jak má, budu si moci ještě v klidu posedět v růžové kavárně a vychutnat si dobrou kávu s croisantem. 

Ještě jen tak pro kontrolu mrknu na příjezdovou světelnou tabuli... To snad ne?! Další tramvaj má jet až v 6,13? Ale vždyť podle jízdního řádu má jet před ní ještě ta v 6,00!!! To jsem mohla rovnou vstát až v půl šesté jako včera a počkat si na 1.autobus v 6,15! Copak jsem to celé podnikla úplně zbytečně? Co teď? Kouknu na čekajícího mladíka. Evidentně nikam nespěchá.

Přichází žena. Znuděně pohlédne na informační tabuli ... a očividně začne sdílet mé pocity. Začne sběsile pobíhat po peróně.

- To je divné! To je nějaké divné!

- Ano - přisvědčím - podle jízdního řádu by to mělo jet v šest.

Paní se obrátí na čekajícího mladíka. Ten při řeči máchne kamsi dolů, načež se ta žena sebere a následuje vytyčený směr. Kam to šla? Asi na autobus. Ale na jaký? Neměla bych jít taky? Třeba s ním dorazím na Pirmil rychleji. A co když ne?... Mezitím přijíždí autobus. Mám smůlu... I když kdo ví, kam míří. 

Je 6,00. Přijíždí tramvaj. Sláva! Přesně podle jízdního řádu. Ještě, že jsem neprchla a nehledala jiné spojení! Jen nechápu tu zavádějící informaci na tabuli. Nu což, nebudu to řešit, hlavně, že jedu.

Na Obchoním náměstí mě čeká přestup na další tramvaj. Vidím, že pekařství má už otevřeno. Mám skvělý čas a tak si koupím quiche na cestu do autobusu. Mají i čerstvé croisanty a kávu s sebou, ale já si počkám na svou růžovku. Přece nebudu snídat někde venku v poklusu a s plnou polní!

Konečně Pirmil! Autobus tu sice ještě není, ale to nevadí. Čeká na mě voňavá snídaně v růžové kavárně... Ale co to? Nesvítí se tam. A když přijdu blíž, tak vidím hlouček lidí čekajících venku. Něco je špatně! Co moje snídaně? Těsně před sedmou dorazí majitelka a hned začne vysvětlovat, proč se zdržela. Jak zjišťuji, vysvětluje to své spolupracovnici - pekařce. Tak to asi dneska čerstvé pečivo snídat nebudu! Ale aspoň kávu a něco malého k zakousnutí. Nejdřív se ale musejí připravit stolky a židličky a taky nahřát kávovar.

Zdá se, že autobus nestihne vyrazit včas a tak se nechám odbavit - překvapí mě, že naši řidiči jsou Češi - a peláším zpět do kavárny. Dám si kávu... a protože opravdu nic víc nemají, kupuji si vodu a čokoládu na cestu.

Vyrážíme cca čtvrt hodiny po sedmé. Další zastávka v 8,25 je Angers, ale tu jen nabíráme další cestující. V 10 hodin jsme v Tours. Kromě nakládky dalších pasažérů máme čtvrt hodinu pauzu. Můžeme si vystoupit. Paráda! Potřebuju si nakoupit. Vodu jsem už vypila a z quiche už mi zbývá jen pár soust. Ale kam se vrtnout? Moc obchodů tu zrovna není. Ale támhle by mohli něco prodávat. Když přijdu blíž, tak vidím, že je to bar. Otvírá až v 11. Po chvilce pobíhání už nacházím jen kino a autoškolu. Hm, tak tady asi nic nekoupím.

Na můj dotaz se náš řidič rozpovídal. Dříve se s autobusy stavělo blíž u centra, kde jsou obchody, ale radnice zastávku posunula až sem. A tady vážně nic není. V Paříži si prý budeme moci nakoupit. No už aby to bylo!

Po další hodině jízdy se už cítím jak vysušená treska. O hladu ani nemluvě. Jak dlouho ještě? V poledne zastavujeme v Orléans, ale vystoupit nesmíme. Stavíme jen kvůli nástupu dalších cestujících. Já už bych snad pila i vodu z rybníka!

Ve 13,30 konečně zastavujeme v Paříži. V podzemí. Něco na způsob podzemní Florence. Půlhodinová pauza. Rychle ven! Ale kam? Všude samé autobusy, čekárny... a tady je automat na nápoje a pochutiny. To snad není všechno! Přece tu musí být i nějaká normální hospoda nebo občerstvení.... Mám to! Ceny jsou tady sice hodně pařížské, podzemí-nepodzemí, ale za záchranu života si připlatím ráda.

V Paříži se osazenstvo autobusu skoro celé obměnilo. Z původní "party" jsme zůstaly jen dvě. A jak se dozvídám od řidičů, jsem kromě nich jediná, kdo jede celou trasu - z konečné na konečnou. Další zastávka je až v sedm večer v Nancy, kde nastupuje zase spousta dalších lidí. Pak už stavíme jen v devět ve Strasbourgu. Je to ubíjející, ale hlavně, že mám co pít a jíst.

Pomalu svítá. Zastavujeme na benzínce za českými hranicemi. Těšíme se na čerstvou kávu, ale nevaří se. Na pultě sice stojí 2 kávovary, ale obsluha nás dost nevlídně odkáže k automatům. U těch to však také není úplně bez problémů. Sebereme odvahu a zeptáme se znovu té paní.

- A jak to mám vědět?! - utrhla se na nás.

Tomu říkám srážka s realitou. Ano, jsme opravdu doma. V Čechách!