Bretaní na kole - den 4. - Osudný most v la Trinité

Ráno si po snídani sbalíme saky paky včetně stanů a v 9,30 nasedneme do autobusu, který nás vyklopí i s koly na silnici u Lomarec, nedaleko města Auray. Dnešním programem je obhlídka četných menhirů a dolmenů s dojezdem do kempu La Lande u Plouharnel.

Silnice. Táhlé stoupání. Nic moc pro mě. Od dětství, kdy jsme jezdívali s rodiči po úzké příměstské silnici s oblibou používané TIRáky, mám z aut nepříjemný pocit. Snad se dostaneme už brzo na nějakou polní cestu nebo alespoň silnici méně frekventovanou.

Konečně se nám podařilo odbočit. Nejprve polní cesty. V malebném městečku před koslelíkem natrefíme na dědu, který nám prve ujel. Z městečka se pak už pokoušíme vymotat společně. Míjíme kemp, kde nám ochotná recepční poradí kudy dál. Vyjedeme na kopec, kde se nám otevře nádherný pohled. Všude písek. Duny rozsáhlejší než v Corallejo na Fuenteventuře. S tím rozdílem, že tady se v písku uchytilo sporé rostlinstvo. Když dojdeme až na kraj, před námi se rozprostírá nádherná pláž. Na takovou jsme v Bretani ještě nenarazili. Už na první pohled je zřejmé, že této části pobřeží se příliv s odlivem zdaleka vyhýbají.

Moře mocně láká a vábí. Byla bych podlehla, ale ne všichni členové skupinky mají na vodní hrátky stejný názor. Po obapolné diskuzi se demokraticky rozhodneme, že svůdně se vlnícímu moři svorně odoláme. Jede se dál, tlačí nás čas. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.

Po dalším bloudění a posléze jízdě po celkem příjemném přírodním povrchu se dostáváme na další pláž. Pláž s menhiry. Dolm des Pieres Plates. Z menhirů a dolmenů je zde vytvořena jakási komnata. Je to nádhera. Dotyk vzdálené pradávné minulosti. Mám pocit, jako bych se dostala mimo reálný čas.  Průchod komnatou je dost náročný na výšku. Ještěže jsem si nesundala cyklistickou přilbu. Zvláště jeden z menhirů mě přitahuje. Je v něm vyrytý jakýsi obrazec. Pokouším se jej vyfotit, ale kladnému výsledku příliš nevěřím. Ani se mi odsud nechce, ale musíme dál.

Na pokraji jakési obce nalézáme další posvátné místo. Další komnatu z menhirů a dolmenů. Dolmen de Mané-rethual. Je větší, ale ne tak skvělá. Žádná rytina a navíc je tahle památka vyspravena železobetonem. Je však na pěkném místě - ideální pro malou svačinku.

Dál míříme do Locmariaquer, kde se nachází megalitické muzeum. Nejprve jsme shlédli film a pak se vydali na obhlídku významných památek megalitické kultury. Komplex tvoří tři obrovité výtvory našich pradávných předků. Le Grand Menhir,- největší menhir Bretaně, bohužel rozlomený na čtyři části. Zajímavé je, že tento kamenný blok vážící 280 tun byl vytesán ze žuly, která se na poloostrově nikdy nevyskytovala a byl přesunut pomocí dodnes nezjištěné techniky. Dále je to La Table des Marchands - stůl obchodníků - a Tumulus d Er-Grah - mohyla.

Když jsme se dostatečně vynadívali, vydáváme se dál směrem na Carnac. V La Trinité sur Mer se kolem 4.hodiny odpolední opět dostáváme na značně frekventovanou silnici, která vede na most. Ohromný most tyčící se vysoko nad rozsáhlou vodní plochou zátoky.  Vjíždím na most. Nemám z toho dobrý pocit.  Tíseň, závrať, strach, nevolnost. Padám. Mám pocit, že se mi to zdá. Za mnou jedou auta a tak instinktivně padám do prava na chodník.

Pomalu se zvedám. Jako ve snách beru kolo a snažím se ho vést. Děda, který jel za mnou jako čtyřka, se mě ptá, zda jsem v pořádku. Nepřítomně pokývám hlavou.

Au! Moje noha! Při každém pokusu o krok se mi kamsi propadá. Pohlédnu dolů. Z hlubokce rozšklebené rány na koleni crčí krev. Nesnáším krev, ale zatím mi to nějak nedochází. Nemůžu jít. Každý další krok mám pocit, že se mi noha víc a víc rozpadá. Ale musím to kolo dotlačit na konec mostu, kde čekají Petra s Liborem. Jdu kupředu, ale konec mostu jakoby se mi vzdaloval. Musím se tam dostat.

Pokračování příště - s dalšími fotkami :-)