Dneska v 10,30 vyrážím do Caen, do Normandie. Po prvé v životě se vyzkouším spolujízdu a rovnou po francouzsku.No nevím, jesti je to zrovna po francouzsku. Jedu velkou dodávkou s přívěsem, na kterém je další auto - jedu s Jürgenem, Gaeilem, Romainem a ještě jedním děvčetem ze včerejší oslavy.
Saint Malo
Řídí Jürgen, který jako jediný má řidičák i na přívěsy. A samozřejmě všichni kouří. A zase se cítím nepříjemně, že rozumím jen útržky. A když se někdo obrátí přímo na mě, musí to několikrát opakovat.
Zaregistruji, že se o mě baví. Pak se ke mě dívčina obrátí.
"A kam že to jedeš?"
Do Caen.
"Kam???"
Do Caen!
"Do Caen?! To neznám."
Ano, jedu do Caen!
"Jo do Caen! Tos měla říct hned!"
Připadám si jako blázen. Vždyť to přece říkám! A vždyť slovo Caen vyslovuji úplně stejně jako ona! Žádný rozdíl neslyším!
Kousek před Caen přistupují další dva cestující. V Caen jsem měla vystoupit někde u nemocnice, protože tam budou nabírat dalšího. Ale copak je to takový problém vysadit mě na nádraží? Vždyť si tu cestu platím!
Nakonec mě zavezou na na nádraží. Jsem ráda, že nebudu bloudit po neznám městě s cca 15-ti kilovou zátěží. Vystupuju. Srdečné rozloučení, jak s dávnými přáteli. Chvíli je mi smutno, že odjíždějí. Budou mi chybět. Hlavně Jürgen.
Najednou jsem sama. Sama v cizím městě. Za normálních okolností by mi to nepřišlo, ale po těch pár dnech strávených mezi tolika lidmi, je to hodně silný pocit. Cítím trochu stesk, ale taky ohromný pocit svobody a volnosti. Jsem volná jako pták! Úplně se tím pocitem opájím.
Někde tady je prý nádraží. Zeptám se paní s kufrem. Jdeme chvíli společně. Povídáme si. Mám z toho hezký pocit. Na nádraží se rozloučíme - paní pojede vlakem. Do Paříže.
Před pár dny jsem se tu zastavila s autobusem jedoucím do Rennes, ale nepoznávám to tu. Aha, tamhle je ukazatel na autobusové nádraží. Otevřu dveře - a ano - jsem doma. Stoupnu si do fronty na informacích, když tu si všimnu stojanu s jízdními řády. Jsem už přece ostřílená a zběhlá v cestování francouzskými autobusy, nepotřebuji se dotazovat u okénka. Zjišťuji, že do Courseulles sur Mer pojedu autobusem číslo 3. Odkud asi jede? Venku si všimnu stojícího busu stejného čísla. Řidič svačí. Přeptám se ho. "Odkud jedete?"
"Tamhle z H"
"Za čtvrt hodiny?"
"Ano."
Díky. Koupím si lístek a čekám. Zjišťuji, že jízdní řád končí zítřkem. Vyžádám si nový. Pro zpáteční cestu. Nastupuji. Cesta pěkně ubíhá podle jízdního řádu, trvá cca 1 hodinu. Sleduji stanice. Ale ouha, v Courseulles staví tak nějak na přeskáčku. Nakonec vystupuji až v přístavu. Zastávku u kempu jsem prošvihla. Přivítá mě přístavní ruch, spousta stánků s prodejem ryb a darů moře... a puch. Puch z něčeho, co později identifikuji jako chaluhy. Jsou prostě všudypřítomné.
Koupím si k obědu Quiche s lososem, můj oblíbený. Čeká mě 1km s plnou polní. Ke konci už cítím každé kilo. U kempu marně hledám recepci. Přeptám se řidiče, který se chystá odjet. Na mou francouzštinu mi odopoví anglicky:
"Omlouvám se, nerozumím, mluvím jen anglicky. Ale jestli hledáte recepci, tak ta je tamhle."
Aha, tak jsem tady. Recepční je velice příjemná, cena taky. Platím jen 10 Euro za noc. V Dinardu to bylo 14 Euro a vloni v Plouharnel 15. Dostanu místečko pěkně v soukromí - ze 3 stran obklopené živým plotem. Rychle postavím stan a brankou proklouznu k moři. Je hodně sestouplé. Široká pláž je plná chaluh, není kam stoupnout. Stovky metrů mokrého písku. Není pořádně kam si dát věci, abych nad nimi měla aspoň trochu dohled a neměla je úplně provlhlé z pláže.
Moře je žluté, strašlivě zkalené pískem a plné chaluh. A pořád mělké. Vody je do půli stehen. Snažím se plavat, ale odrážím se nohama ode dna. Tomuhle moři asi musí člověk přijít na chuť. Časem.
Ale to snad ne?! Vidím, že mi někdo bere věci. Co to dělá!? Mám tam úplně všechno! Peníze, doklady, všechno, co z bezpečnostních důvodů nenechávám ve stanu. To přece nemůže! Ale ten člověk na mě mává a pokládá mé poklady o pár metrů dál. Aha, příliv. Díky, dobrá duše!!
Večerní procházka městem, po pobřeží. Všude spousta vlajek - celé Evropy, Evropské unice, Kanady, USA a Normandie. Na každém stožáru visí jedna. A pod ní cedulka s názvem země, rozlohou, počtem obyvatel, hlavním městem... A všudypřítomné pomníky hrdinů vylodění spojenců z 6.6.1944, hlavně Kanaďanů. Jednotka zvaná Malí černí ďáblové. Dvojjazyčné nápisy. Zajímavé je, že zatímco v anglickém textu je nejdříve vyjádřeno poděkování velitelům a pak teprve řadovým vojákům, ve francouzském znění se děkuje v obráceném pořadí.
A proč jsem si vybrala právě Courseulles sur Mer? Vlastně je to zásluha Cecile, která nám na hodině francouzštiny pustila videoklip s písní stejného jména od Oldelafa. Je tak vtipná a pohodová, že jsem nemohla jinak, než se sem podívat.
V noci je strašlivá zima. Postupně přidávám vrstvy, už nemám, co bych na sebe navlékla. Přece jen, už začalo září. Slibuji si, že příště si vezmu silnější spacák. Ráno se rychle nasnídám a vyrážím po pobřeží na východ do Berniere sur Mer. Je nazýváno také Juno Beach, kde se ve skutečnosti spojenci vylodili. A opět všude plno vlajek, památníků a dobových fotografií. Je vidět, že jsou velice hrdí na svou historii. Jsou hrdí, že zrovna tady všechno začalo, že zrovna oni byli jako první v Evropě svobodní.
Teplota vzduchu 20st.C, vody 19,5st.C. Nejvyšší moře ve 21hodin, nejnižší v 15,17. Nápis je už 2.den stejný, tak nevím. Pláž je prý hlídaná od 11,30 do 18,30, ale dneska jsem zelenou vlajku na pláži neviděla, takže už evidentně nikdo nehlídá. Asi už mají po sezoně.
Ale dnes jsem to vyhmátla - koupat se jdu až po výletě a po 18.hodině - a moře o poznání výš a podmínky pro plavání téměř ideální.
