Bretaň a Normandie 7 - Dobytí Mont-Dolu

Ráno se mi z vyhřátého pelíšku nechce. Uvařím si kávu a vyrazím do Hirelu pro pain au chocolate k snídani. Kostel je otevřený a tak do něj nahlédnu. Dřevěné lavice nesou překrásně vyřezávané květy. Odkudsi se line náherná tklivá melodie zpívaná ženským hlasem. Připadá mi orientální. Je to možné? Po chvíli se přidávají nástroje a další hlasy. Teď už není pochyb. Ta melodie je orientální! Ale proč ji někdo pouští v katolickém kostele?  

Mlýn na Mont Dol - fotoaparát už mele z posledního

Vyrážím směrem k Le Vivier sur mer. Cestou se stavuji na hřbitově v Hirelu. Zaujmou mě náhrobky. Všimla jsem si toho už v Dinardu. Kromě živých květin jsou náhrobky ozdobeny květinami a věnci z glazované keramiky. To jsem ještě nikdy neviděla. Tady jsou navíc ještě na mnoha mramorových náhrobních deskách malé mramorové destičky se stojánky. S věnováním. Stojí tam: mému tátovi, naší tetičce, mému páníčkovi, babičce...

V Le Vivier sur mer opouštím pobřežní turistickou trasu a pokračuji do vnitrození. Mířím k Mont Dol. Ten název je vlastně složený ze dvou jazyků. Mont francouzsky znamená hora a Dol britonsky stůl, takže je to vlastně Stolová hora. Pojmenování Hora  je sice poněkud nadnesené, ale vzhledem k tomu, že ční nad plochou bretaňskou krajinou, dá se to pochopit. Vypadá jako trochu menší hora Říp. S vysoko čnící sochou Panenky Marie na vrcholu. Výstup na ni je ale rozhodně náročnější. Moje bolavé koleno dostává zabrat. Každopádně, kdyby praotec Čech nezakotvil v české kotlině a dorazil by až sem, tato hora by ho rozhodně zaujala.

Na vršku najdu dva mlýny. Jeden z nich je (na rozdíl od Jürgenova) i se zachovalými rameny. Zjišťuji, že sem vede i silnice a dokonce je tu i parkoviště. Asi je to hodně oblíbené výletní místo. Dětské hřiště, restaurace, spousta laviček pro piknik, kaple zasvěcená panence Marii a ten podstavec nesoucí její sochu vlastně není podstavec, ale rozhledna.

Chvíli odolávám, ale nakonec mě hlad přemůže a já si dávám galetku s vejcem, cidre a kávu. Úplné lukulské hody. Je to nádherné místo. Ráda bych ho zvěčnila, ale můj ubohý foťák už vážně nedá ani ránu.

Dolů sestupuji jinou cestou, ale není o moc méně náročná. Ten sestup je směrem na Dol de Bretagne, ale tam já se už nevydám. Projdu městečkem, obejdu horu a vydám se stejnou cestou zpět. Kostel v Mont Dol je krásný a hodně starobylý s dřevěným stropem. Když na to tak myslím, připadá mi, že ten hirelský je dostavěn později k historické zvonici. Ale z tohohle prastarého kostela na mě dýchá pradávná historie. Atmosféra zašlých věků. Musím se sem někdy vrátit, abych tu nádheru nafotila.

Vracím se domů. Dneska mám v nohách 13 km. A vzhledem k nízkému příjmu potravy to bohatě stačilo. Ještě nakoupit na večeři, posedět u moře a domů.

Dneska se nějak necítím na společnost. Nechci se s nikým potkat. Nechci s nikým mluvit a zároveň se cítím strašně sama. Vezmu si pivo z lednice a se skrovnou večeří prchám zpátky  na pláž. Připadám si ztracená. Je mi smutno a ke všemu mám výčitky svědomí, že nejsem dost společenská.