Bretaň a Normandie 6 - Cancale v negližé

V 7,30 už nevydržím mrznout ve stanu a prchám na autobus do Les Portes Rouges. Mám 20 minut na převlečení a sbalení.  Nemůžu najít podprsenku. Sakra! Nemám čas hledat. Vezmu místo ní korzetové tílko. Pořádně se navlíknu. Dlouhé kalhoty, mikinu, do batohu větrovku. Přidávám do kroku. Zahřívám se poklusem.

Vesnička La Coudre

Přijíždí autobus. Na zastávce v Les Portes Rouges se dočtu, že autobus do Cancale odtud jede až odpoledne.  No nic, jde se pěšky! Ještě že jsem si včera ve Vildé la Marine koupila mapu.

Zpočátku musím po silnici. Vezmu to kolem malebné vesničky La Coudre a pak po pobřeží. Kamenitou pláži je to celkem únavné. Začíná být horko. Batoh je čím dál těžší, a to jsem si s sebou vzala jen půllitrovku vody. Obloha jak vymetená, žádný vítr. Dlouhé kalhoty asi nebyly tou správnou volbou. A nevzala jsem si ochranný krém. Do večera budu rudá jako rak a opuchlá. Jenže mé ranní myšlenky se točily jen kolem toho, jak neumrznout. A taky stihnout bousek.

Cestou zjišťuji, proč mám tak těžký batoh. V tom ranním spěchu jsem si z něj zapomněla vybalit učebnice francouzštiny a veškeré turistické materiály.

Konečně Cancale! Dám si snídani a najdu zastávku autobusu, abych zjistila, kdy mi to jede zpátky. Mám problém se v těch jejich zastávkách a jídních řádech vyznat. Nepíšou tam všechny zastávky a i směr pouze odhaduju. Tahle vypadá jako v protisměru. Snad odpoledne najdu tu pravou. Teď si nebudu dělat starosti.

Najdu turistickou kancelář a chvíli se dohaduju o autobusech, protože dotyčná pracovnice mi trvdí, že z Cancale do Les Portes Rouges ani z Les Portes Rouges do Hirelu žádný autobus nejede. Teprve když jí prozradím čísla linek, odnáším si vítězoslavně  správný jízdní řád. Jede mi to v 17,25 do Les Portes Rouges. Odtamtud do Hirelu v 17,55, takže je možné, že ten druhý spoj nestihnu. Ale to nevadí. Alespoň část cesty bych se zase svezla. Ale pokud ten bus v 17,25 z Cancale nestihnu nebo nenajdu ten správný směr, tak bus z Les Portes Rouges nestihnu určitě. A jít celou cestu se mi nechce. Je to prý 11km po silnici, což by odpovídalo tak 3 hodinám ostré chůze a po té probdělé a promrzlé noci nevím nevím.

Pár fotek města a hurá na pláž Port Briac. Je nejbližší a nejmenší. Malinká plážička. Tam snad nebude nikomu vadit, že jsem si zapomněla plavky. Pomalu se svlékám a po očku sleduji okolí. Mé spodní prádlo se nedá považovat za plavky ani náhodou, ale všichni se tváří jako by nic. Prima, jdu si zaplavat.

Voda je příjemná, nádherně průzračná a na rozdíl od Dinardu se sklon rychle svažuje. Po 2 hodinách se zvedám. Koupím si něco k jídlu a počkám na autobus. Anebo ne. Co kdybych šla přece jenom pěšky? Je 13,30. Přece tu nebudu čekat 2 hodiny! Jsem znavená sluníčkem, chci domů!

Tentokrát nepůjdu po plážích a podél silnic, ale vezmu to pěkně po turistické vyhlídkové trase podél moře. Po chvíli je mi jasné, že to bude náročné. Ač se nacházím v placaté Bretani, cesta kopíruje skaliska nahoru a dolů. Cesta je prostě pořádně kudrnatá. A to nejenom horizontálně, ale i  vertikálně. To nebude jen 11km jako po silnici. A když připočtu cestu do Cancale a chození po městě, budu mít dnes v nohách tak 20km.

Je zrovna 17,25 a teď odjíždí bus z Cancale do Les portes Rouges. Když opouštím St. Benoi des Ondes, přestává  mi fungovat foťák. Tváří se že zaostřil, ale snímek je rozmazaný. Je to k vzteku, ale vztekat se můžu  jen na sebe, že jsem s ním hned první den tak hloupě upadla.

Do mlýna dorazím cca v 18,15. S Didierem a Jürgenem večeříme grilované makrely s bretaňským chlebem a slaným máslem. Začínám přicházet na chuť tomu pohodovému životu, sdílení, které tu panuje. Jen kdyby Didier mluvil trochu pomaleji. Je to živý šlachovitý mužík, který chvíli neposedí a mluví přímo nadzvukovou rychlostí. To se nedá pochytat.

Spát odcházím před půlnocí. Lehce ovíněná, ale spokojená. A pod teplou přikrývkou, kterou mi Jürgen zapůjčil, se mi spí jedna báseň.