Bretaň a Normandie 5 - Čekání na Jürgena

Je ráno. V 11 hodin má pro mě přijet Jürgen. Domlouvali jsme se telefonicky cca před 3 týdny. Včera jsem se mu připomněla SMSkou. Nereagoval, tak snad to platí. Zatím se jdu připravit, abych pak už mohla jen sbalit stan a odjet. Běžím se podívat k moři. Je hodně nízko. Neodolám a jdu si zaplavat. "Jaká je voda?" ptá se okolojdoucí frantík s rybářskými pruty. Trošku studená. "Jako vždy", reaguje s úsměvem.

Pobřeží Dinardu

Nechce se mi z vody, ale nevím, jaké obstrukce zase budou na recepci, tak raději jdu. A koukám, že ten příliv je docela rychlý. Byla jsem ve vodě 20 minut a to zvýšené místo, kde jsem si původně chtěla nechat věci, je pod vodou. Moře postoupilo tak o 20m. To je 1m/minutu.

Na recepci jde vše hladce. Místo protivného prďoly tam sedí příjemná starší paní. Dokonce mi vrátí i kopii mé občanky. Třeba se mi bude ještě hodit. O originál už se připravit nenechám!

Mám ještě čas, dám si kávu a croissant. Jürgen má zpoždění. Nesnáším čekání. Nevydržím to a volám mu. Prý mě hledal v jiném kempu. A to mi v informační kanceláři tvrdili, že v Dinardu je pouze 1 kemp. Pak se má člověk spolehnout na informace.

Konečně přijíždí. Kamarád mých přátel. Trochu samorost. Němec, kterému před 20 lety Bretaň učarovala natolik, že se sem okamžitě přestěhoval. Stal se z něj hrdý Britonec. Nevím, zda bych v sobě našla tolik odvahy. Hodně jsem o něm slyšela, ale vidím ho poprvé. Je to zvláštní pocit. S člověkem, kterého neznám jedu v jeho autě, abych si na jeho zahradě postavila stan.

Rozhovor trochu vázne. Přistihnu se, že sklouzávám k jednoduché francouzštině. Jsem pohodlná používat všechny ty gramatické složitosti, které jsem se naučila v uplynulém roce. Ještě mi nepřešly do krve.

Jsme na místě. Vesnička Hirel. A překrásný starobylý mlýn na pobřeží. Škoda, že moře je tak daleko. Kolik to tak může být? Kilometr? Zahrada je neoplocená, průjezdná. Najdu si místo pro stan. Vracím se do mlýna.

Domlouváme se, že bych tu zůstala do neděle, kdy bych se s ním svezla do Caen. Je těžké se pořád soustředit a snažit se myslet francouzsky, když ještě moc neumím a ještě hůř rozumím. Příchází Didier. Mluví přímo nadzvukovou rychlostí. Raději prchám k neustále ustouplému moři. A připadám si strašně sama.

Přemýšlím o zítřejším výletu. Chtěla bych se podívat do Cancale a vykoupat se v moři. Jürgen trvdí, že autobus tu prý jezdí 2x denně. Jak později zjišťuji, jeho tvrzení není daleko od pravdy. Každopádně nic nejezdí až do Cancale.

Večer se vracím do mlýna. Jürgen někam odjíždí. Uvnitř je prý Jirka. No sláva! Konečně se  domluvím bez problémů! Jen vstoupím, už se na mě směje sympatický mladík a hned mi podává ruku. "Ahoj Marcelo." Prý se hodně mluvilo o tom, že přijede nějaká Češka. Spolu s Jürgenem a dalšími příchozími strávíme příjemný večer klábosením - francouzsky, taky trochu anglicky a německy, ale hlavně česky!

V 10 odjíždí a já se chystám do hajan. Vedle stanu zastaví dodávka. Vystoupí z ní sympatický urostlý mladík - v té tmě vidím jen bělmo a zuby - a na něco se mě ptá. Cosi shání. Nerozumím. Chce mi to ukázat ve své dodávce. No tak na to zapomeň! Aha, shání kuřata. Ano, dvě jsem odpoledne viděla u pumpy, ale o třetím nevím.

V noci je strašlivá zima. Nemůžu spát. Už nevím, co bych na sebe navlékla. taková zima mi ještě snad nikdy pod stanem nebyla. Možná před lety v Pyrenejích ve výšce 3 tisíce metrů a v nekvalitním spacáku. Jirka tvrdil, že podle předpovědi má být v noci 15 stupňů. Tak tohle není 15 st. ani náhodou! 15 st. mívám někdy v zimě doma v ložnici a pod peřinou si lebedím.

V 7,30 už to nevydržím a vstánu. Mám v plánu uvařit si kávu u Jürgena ve mlýně, trochu se tam ohřát a jít se zase dospat. Ale ouha - mlýn je zamčený a klíč není tam, kde má být. Co teď? Za 20 minut mi jede bus do Les Portes Rouges. Tak rychle. Převléct a sbalit. Musím to stihnout!