Bretaň a Normandie 3 - Srážka s blbcem v Dinardu

Jedu vlakem z Rennes do St. Malo. Tam se nezdržuju prohlídkou města a rovnou se pídím po autobuse do Dinardu. Tedy alespoň předpokládám, že tam něco jede. Á, tady je okénko s informacemi o autobusech. A u něj pěkná fronta. Po 10 minutách čekání postoupím jen nepatrně.  Všimnu si cedule venku - bus Dinard. Co kdybych se vykašlala na frontu a šla rovnou tam? No jo, ale co když je tady taky zapotřebí to nesmyslné odbavení jako v Paříži? Co když dojdu k autobusu a tam se dozvím, že jsem tu frontu měla vystát, abych získala nějaké veledůležité razítko?

Rennes

Čekám. Snad mi kvůli tomu neujede autobus. Po dalších 20 minutách jsem na řadě. Jede to za 15 minut. Na zastávce se zahloubám do jízdního řádu a zjišťuji, že v Dinardu je osm zastávek. Na které mám vystoupit? U které je kemp nejblíž?

Řidič neví. Tvrdí, že v Dinardu je kempů víc, přitom internet mi ukázal jen jeden jediný. Vystupuji tedy v centru u turistické kanceláře. Zastávka Le Gallic. Ale vypadá to, že jsem měla vystoupit až na konečné. Zajímalo by mě, proč se ta zastávka jmenuje Port Blanc. A proč ne třeba Camping, aby to bylo hned jasné?

Dinard, původně rybářskou vesničku, objevili pro cestovní ruch už v polovině 19.století movití Angličané a o něco později i Američané. Postupem času zde vznikly jedny z nejatraktivnějších mořských lázní v Evropě. I když má Dinard období své největší slávy již za sebou, je stále ještě oblíbeným letoviskem.  Žije zde necelá desítka tisíc obyvatel a to je oproti téměř čtvrtmilionovému Rennes příjemná změna.

Ochotná pracovnice informačního střediska mi potvrzuje, že je tu jen jeden kemp. A mám prý jen dvě možnosti. Buď se vydám pěšky podél pobřeží, které je značně členité a je to cca 2 hodiny chůze nebo 2 kilometrovou zkratkou přes město. Vzhledem k plné polní volím kratší možnost. A děkuji osudu, že jsem se rozhodla tentokráte cestovat bez vařiče, bomby a nádobí.

Konečně dorazím do kempu. Na recepci je zavřeno. Jdu se zatím osvěžit do nedalekého bistra. Ve 13 hodin přichází do recepce nepříjemný starší chlapík. Podávám mu občanský průkaz na zapsání údajů. Po chvíli mě posílá s mladším kolegou, aby mi ukázal místo pro stan. "Ale co moje občanka?" Tu nedostanu. Musí si ji tady nechat, opáčí rezolutně. Cože? Přece nezůstanu bez dokladu totožnosti??? Zítra jedu na výlet. Nemůžu jet bez doladu, oponuju, nechci mít problémy s policií. A i kdybych nikam nejela, je to divné!

Potřebuji si ji ofotit, stojí si za svým neruda. Chvíli se dohadujeme. Škoda, že neumím francouzky o trochu líp, abych to uhádala. Vypadá to marně. Ráno se prý můžu zastavit, dostanu ji zpátky. No doufejme. Asi nemá kopírku a fotí si doklady někde jinde, říkám si smířlivě. Vůbec se mi to nelíbí, ale co mám dělat, přece se s ním nebudu prát!

Raději se jdu se uklidnit do moře. Voda 19, vzduch 24. K tomu studený vítr. Když už se ale člověk osmělí, ve vodě je příjemně. Večer se jdu projít na vyhlídkovou trasu podél pobřeží. Je pěkně krkolomná. Ještě že jsem se tudy nevydala dopoledne. I bez bagáže mám chvílemi problém pokračovat. Zjišťuji, že zoom u foťáku nefunguje a to je teprve druhý den dovolené. Snad ho to přejde.

Usínám s myšlenkou na mou opuštěnou občanku.

Ráno pár minut po 8., krátce po otevření, se hlásím na recepci. Co že si přeju? Přišla jsem si pro občanku. "Jméno?" Zašátrá v příruční karotéce plné dokladů a vytáhne z ní  ten můj. "Moment!" Místo aby mi jej podal, odchází s ním do vedlejší místnosti. Slyším hučení. To snad nemyslí vážně.... To je přece kopírka! Copak si tu občanku nemohl ofotit už včera, když jsem ho žádala o její vrácení? Dědek jeden veledůležitej byrokratickej!

Ovládnu se a s úsměvem se ho zeptám na cestu k nejbližší zastávce autobusu. Přepečlivě vystřihuje kopii mého občanského průkazu a pomaličku ji slepuje do tvaru kartičky. Dává si na čas. Pak teprve odpovídá.

Tak tohle nemůže být Britonec. Ten musí určitě pocházet odjinud!