Je ráno. Rychle sbalit stan. V 9,15 mi odjíždí autobus do Caen. Snídani si koupím cestou. Spěchám, protože nerada chodím pozdě. Ale tentokrát jsem to přehnala. Na zastávku dorazím s více než půlhodinovým předstihem.
Motiv normandské vlajky
Lidé přicházejí a odjíždějí, ale já si na svou trojku ještě počkám. Přijíždí v zápětí. Řidička zaparkuje a jde si koupit svačinu. Má ještě spoustu času, 30 minut do odjezdu. Přijíždí jiný autobus. Jiné číslo, absolutně mimo jízdní řád, normálně tudy nejezdí, ale jeho cedule hlásá název mého dnešního cíle a tak nastupuju. Aspoň budu v Caen o půl hodinky dřív.
Z nádraží směřuji na jih města. Půjdu pěšky, nechce se mi kupovat lístek na tramvaj. Podle mapy se zdá, že to není daleko. Nechám se vést kolejemi. Je to sice pořádný kopec, ale přece to nemůže stoupat do nekonečna. Můj náklad zdá se být stále těžší. Na další zastávce to vzdávám. S pomocí bezdomovce zakupuji jízdenku na 24 hodin. Vystačí mi na dnešní toulky městem i na zítřejší cestu na nádraží.
Po vystoupení z tramvaje se snažím zorientovat za pomoci hloučku lidí. Nevypadají příliš důvěryhodně, ale nikdo jiný tady není. Je to zvláští čtvrt. Tak tady budu dneska bydlet.
Další cestu už najdu sama a po pár ulicích zvoním u malého domku se zahradou. Vlastně jen miniaturní, ale útulnou zahrádkou. Přichází Isabelle. Křehká a sympatická dlouhovláska v mém věku. Ukáže mi můj podkrovní pokojík, zasvětí mě do fíglů se vstupními dveřmi a prchá do práce.
Umyju si hlavu a vydávám se do centra. Přemýšlím o Isabelle. Jaká je to odvaha, dát cizímu člověku klíč od svého domu. Otevřít mu své soukromí a věřit, že všechny své věci naleznu na svém místě a neporušené. Nevím, jestli bych to dokázala. Po pár větách na internetu, bez osobního setkání.
V centru se mi otevírá úchvatný pohled na mohutné opevnění. Přitahuje mě jako magnet. Hrad, který je jedním z největších pevností v Evropě dal kolem roku 1060 vystavět Vilém dobyvatel, vévoda normanský. Po dobytí Anglie se roku 1066 stal také králem anglickým a protože si tento hrad zvolil jako své sídlo, stalo se z Caen město vrcholné důležitosti.
Z vévodského paláce už toho sice moc nestojí, ale i tak impozantní opevnění ukrývá několik nádherných staveb, například kostel sv. Jiří nebo hradní věž. Součástí hradeb, jejichhž kompletní rekonstrukce právě vrcholí, je i věž královny Matyldy (Vilémova manželka) a tři úchvatné brány. Další stavby využívá Normandské muzeum ke stálým expozicím.
Bloumám po hradišti a nechce se mi odejít. Je mi tu moc hezky. Snažím se vrýt si tu nádheru do paměti. Lituju rozbitého fotoaparátu a slibuji si, že se sem brzo vrátím. Teď musím odejít, protože chci prozkoumat další krásy Caen. Hned za hradbami za branou Sv. Petra stojí velkolepý kostel Sv. Petra.
Pokračuji dál. Lákají mě obě opatství, která nechal Vilém dobyvatel vystavět. Jedná se o Mužské opatství s kostelem Sv. Štěpána, který je místem Vilémova posledního odpočinku, a Ženské opatství Sv. Jiljí. Nejprve se vydávám k Mužskému opatství, kde v současné době sídlí radnice.
Procházím ulicí Sv. Petra a narážím na nádherné hrázděné domy. Jsou jenom dva, ale kam se na ně hrabou ty renneské! Tyhle nejsou zrenovované a líbivě natřené pŕo turisty, ale ani nejsou rozpadlé. Vypadají jako vytržené ze své doby, zapomenuté... jako bych cestovala časem a ... tenkrát je právě teď. Je to jako kouzlo a bojím se, že až je budu chtít zalézt příště, už tam nebudou. Vrátí se do svého století.
Cestou k opatství potkávám spoustu kostelů, ale jeden je velice zajímavý. Je postaven ze 2 souběžných, ale naprosto odlišných lodí. Vypadá to jako kdyby původní jednolodní kostel kapacitně nepostačoval a tak byla časem přistavěna druhá loď. A varhanistka hraje krásně a s chutí.
Je nečekané horko. Neon na lékárně oznamuje 34stC. Mám pocit, že se uvařím.
Mužské opatství leží za frekventovaným kruhovým objezdem. Je impozantní, možná až moc krásné.Ale na cestě zpátky objevuji na dvorku za postranní uličkou zchátralý kostel. Zapomenutý, uklizený před turisty, není k němu žádná přístupová cesta, ale je naprosto úžasný. Jak mohli nechat zchátrat takovou nádheru?
Cestou k Ženskému opatství vidím v parčíku vyčuhovat zdobnou zeď. Když přijdu blíž, vidím, že to není zeď, ale pozůstatek kostela, který padl za oběť bombardování a jeho torzo zůstalo coby memento. Nádherné a smutné memento. O to smutnější, že jeho zákoutí používají bezdomovci jako WC.
V Ženském opatství si prohlédnu katedrálu a křivolakými uličkami mířím na jih k přístavu a podél kanálu k mému dnešnímu příbytku. Už jsem unavená, chce se mi spát. Jeden necelý den je příliš krátká doba pro Caen. Zůstala bych tu déle, ale na zítřejší ráno mám jízdenku do Prahy. Dovolená končí, musím do práce.
Ale do Caen se vrátím. Na delší dobu a s funkčním fotoaparátem.
A hlavně - už nechci jet sama!
........................................................................................................................................................
Vzhledem k rozbitému foťáku jsou přiložené obrázky získané z map a letáků - jen pro představu :-)
