Bretaň a Normandie 1 - Horké chvíle v Paříži

Praha Florenc pozdě večer. Nastupuji do dálkového autobusu. Najdu si místo u okna. Pořád přistupují další a další cestující. "Je tu volno?" ptá se příchozí frantík frantíka usazeného vedle přes uličku. "Ano." Okamžitě se začínají bavit jako dlouholetí kamarádi. Nevěřila bych, že se ještě před pár okamžiky neznali.

Průjezd Rouenem

Jedeme. Čas ubíhá a frantíci neustávají v soustavném srdečném hovoru. Můj soused a já zase neustáváme v soustavném mlčení. Před půlnocí nastupují v Plzni další cestováníchtiví. Kam se sem jen vejdou?

V celém autobuse je slyšet skoro jen samá francouzšina. Osamocená dvojice se baví anglicky. A vím o jednom mladém čechovi, který také cestuje až do Rennes jako já. Připadá mi trochu jako z dob hnutí hippies.

Je noc. I frantíci od vedle už utichli. Nekonečná cesta.  Snažím se spát, ale vedle rozložitého souseda se mi to nedaří. O co lépe se mi cestovalo loni, když jsem měla celé dvousedadlo sama pro sebe! A to jsem minule jela v plné sezóně.

V 6,15 přijíždíme do Strasbourgu. Někteří cestující zde přestupují na jinou linku, jiní zaplňují uprázdněná místa. Zdá se, že jsou tam venku nějaké zmatky. Koordinátor zběsile pobíhá a rozhazuje rukama. Konečně vše umlkne a my opouštíme město. Pomalu svítá, ale obloha zůstává šedivá. V 8,45 opouštíme Nancy. Začíná pršet.

Ve 13,05 jsme v Paříži. "A vy, kteří pokračujete jinam, než do Nantes, si teď vystupte a jděte se zaregistrovat." Cože? S tím jsem nepočítala. O tomhle mě nikdo v dopravní kanceláři neinformoval a v jízdním řádu o tom taky není ani zmínky. Jen upozornění, že dopravce nenese zodpovědnost, pokud cestující svůj spoj nestihne. Co teď?

Fikaně následuji našeho hippíka. Vypadá to, že se v téhle situaci nenachází poprvé. Jen aby se mi v tom chaosu neztratil! Dostihnu jej váhajícího. Několik dlouhých front vede k výdejním okénkům, ale na žádném z nich není nápis Rennes. Jdu se zeptat do informací, on se zatím řadí do jedné z front. "L," sdělí mi paní ochotně. Samozřejmě,  u okénka "L" je řada čekajících nejdelší. Ještě že jsme přijeli oproti jízdnímu řádu o trochu dřív. Ta fronta se ale skoro nehne.

Je 13,30. Čekám už skoro půl hodiny a postoupila jsem tak o metr. Na čele mi naskakují krůpěje potu. Pomalu mě zachvacuje panika. To nemůžu stihnout! Před očima se mi přehrávají katastrofické scénáře. Autobus mi ujede. Budu čekat na další a budu si jej muset znovu zaplatit. A než mi přijede, budu nocovat někde mezi bezdomovci. Okradou mě. V lepším případě to přežuju...  Ne, musím jednat! Pomalu se prodírám kupředu a každému cestujícímu zvlášť vysvětluji svou situaci. Je mi hrozně trapně. Takhle žebrat a ještě k tomu ve francouzštině!

Všimne si mě zřízenec a striktně mi nařizuje vrátit se na mé původní místo. Vysvětluju. Prohodí něco v tom smyslu, že mi autobus neujede. Snad rozumím správně, ale nemůžu se na to spolehnout. Některé dobré duše mě ale stejně pouštějí.

Jsem na řadě. Hotovo. Dostanu tabulku s číslem. Tak na tohle jsem tady 50 minut čekala?! Popadnu bagáž a běžím. A to jsem si ani nestihla dojít na toaletu a koupit jídlo, bleskne mi hlavou. Přibíhám na nástupiště. Odjíždí autobus. Snad to není ten můj! Ne, je tady a čeká. U něj už stojí můj mladý spolucestující a čile konverzuje s řidičkou. Mluví nádhernou francouzštinou. Tak takhle bych se to taky chtěla naučit. Jak se dozvídám později, je to poloviční francouz. Aha.

Rázná řidička mi sdělí, že odjezd bude až ve 14,00. Tak to stihnu i toaletu. Naštěstí. Protože dveře na onu místnůstku jsou v tomhle vozidle zajištěny řetězem.

Nakonec odjíždíme z Paříže až ve 14,11. Snad stihnu hotel. Do Rennes bychom měli přijet ve 21,00. Ubytovat se musím nejpozději do 22,00. Snad to stihnu. Doufejme, že řidička to zpoždění dožene!

Cestou z Paříže do Rouenu si náš autobus vyhlídne skupina pěti celníků. Jde z nich respekt, i když se mnou jednají uctivě. Vytipují si dva cestující, u kterých se jim cosi nezdá. Musejí si vystoupit a otevřít  všechna zavazadla. Celníci je poctivě prohledávají. Ještě že si nevybrali mě! Myslím na dva balíčky tabáku, které vezu kamarádovi mých přátel. Je ve mě malá dušička. Nevím, kolik se toho může převážet. Neznalost zákona neomluvá. Takže vlastně pašuju!

Vykouknu z okna. Jeden z těch dvou vybraných platí pokutu. Kolega pašerák.

Nabíráme další zpoždění. Stihneme do Rennes dojet včas?