Měli jste rádi tábory a bojové hry? Já jsem kolektivní zábavu a jakékoli závodění nesnášela. Ale teď spolu s vámi hraju jednu obří bojovku. Vítězství je jisté, nebojte.
Na počátku nouzového stavu jsem krapánek podcenila dobu, po kterou bude trvat moje práce v režimu home office. A jelikož mě po čtrnácti dnech přepadly úzkostné pocity, že mi dojdou zvýrazňovače, propisky, lepicí lístečky, obálky a šanony, případně praskne mé oblíbené pravítko, vydala jsem se (navzdory svému přesvědčení o nutnosti izolace a v rozporu s nařízením o omezení pohybu občanů) do jámy lvové – na své původní pracoviště.
Zvolila jsem sobotu ráno – tutově tam nikdo nebude, s kým bychom se mohli zakecat a tak se případně vzájemně nakazit. Už jste někdy kráčeli za chladného rána prázdným městem s rouškou a silnými dioptrickými brýlemi přímo proti vycházejícímu slunci? Pokud ano, tak už víte, co je to zlatá tma. Připadala jsem si jako Hanč a Vrbata v horách za vichru a chumelenice. Teprve na metr přede mnou se vynořovaly značky zlomyslně stojící uprostřed chodníku; kandelábry zvoucí k pevnému nedobrovolnému objetí. Proč jsem si sakra brala ty vysoké podpatky? Teď se klátím jak námořník na kymácející se palubě a spolu se všemi ostatními strachy se ještě navíc bojím pádu.
Ale už jsem tady. Z kabelky tahám rukavice a se stále rostoucím pocitem něčeho zapovězeného vyrážím na zteč. Někde uvnitř se té tragikomické situaci směju. V rukavicích a maskovaná rouškou jak zkušený lupič téměř poslepu překonávám zabezpečovačku. Všude voní desinfekce jako v ordinaci s přepečlivou sestřičkou. Dobře to tu vedou za mé nepřítomnosti!
Proč jen se cítím tak provinile? Se zrychleným dechem láduju do tašek své vlastní kancelářské potřeby, nakřečkované vitamíny a bylinkové čaje proti nachlazení (ještě se můžou hodit). Co bych tak ještě mohla doma potřebovat? Bez čeho nemůžu pracovat? Jó, tady je to – razítková barva! Uf! Teď už zvládnu všechno; můžu z domu úřadovat měsíce. Tak rychle zakódovat a hurá domů než se město probudí a začneme se vzájemně ohrožovat.
Jsem paranoik, co? Ale všechno (i pečlivost a úzkostlivost) někdy může být ku prospěchu všech. Tak se nebojte, dobře to dopadne. Společně to zvládneme, za významného přispění nás - perfekcionistů!
