Postavil by Masaryk Havla a Klause ke zdi?

Aneb – spáchaly polistopadové elity velezradu? Na tuto otázku se nabízí rychlá odpověď: Samozřejmě! Jednak zničily Československo, na jehož ústavu přísahaly, takže jejich osobní vina je evidentní. 

Nicméně  udělejme z nouze ctnost poukazem, že rozpadem Československa  se naplnil vyšší princip, čili  právo českého a slovenského národa na sebeurčení. Co by však Masaryk netoleroval, je rozkradení a výprodej ekonomiky tohoto státu, v jejichž důsledku jsme ekonomicky okupovanou zemí. On sám při vzniku Československa postupoval přesně opačně!

Nostrifikace – velkolepý vlastenecký počin

Nostrifikace navazovala na měnovou reformu - v podobě okolkování rakouských bankovek následovaném protiinflačním stáhnutím jejich části z oběhu; a prakticky současně s ní probíhala i pozemková reforma, jejímž účelem bylo přerozdělení vlastnických práv a převedení části velkostatkářské půdy na střední a malé vlastníky. Záměrem všech těchto  počinů bylo posílení hospodářské samostatnosti nového státu a snaha o změny vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelů.

Termín nostrifikace vychází z latinského nostrae (naše) a ficatio (činnost) Znamená  aktivitu s cílem, aby se objekt činnosti stal naším.

V rámci Rakousko-uherské monarchie, jejíž součást tvořily země Koruny české, bylo běžné, když centrály obchodních společnosti – provozující své továrny, banky, doly, apod. v Praze či Ostravě, sídlily (nejčastěji) ve Vídni. Vytvořením Československa však vznikla pro vládu prekérní situace, poněvadž sídla těchto společností se ocitla v zahraničí!

Nově vzniklému státu hrozilo, že ani po získání politické samostatnosti nebude mít kontrolu nad svou výrobou, protože jí cizí vlastníci dokážou ovládat i z ciziny.  Navíc existovala obava, že tyto zahraniční banky budou republikové ekonomice především škodit, a že Vídeň bude dál „žít z našich mozolů“, stejně jako za časů habsburské monarchie. Tyto problémy řešil nostrifikační zákon, přijatý v roce 1919.

Nostrifikační zákon umožnil úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení obchodních společností - provozujících na československém území výrobu nebo dopravu - přemístila na území republiky. Poté došlo k obsazení jejich dozorčích rad českými občany. Rezortním ministrům zákon navíc poskytl pravomoc stanovit lhůtu  přesunu i budoucí sídlo nostrifikovaného podniku. Podnik, který nepřesunul své sídlo na území ČSR v stanoveném termínu,  byl sankcionován úředním zákazem podnikání na československém území.

V prvních třech letech po válce tak vzniklo na 700 nových akciových společností s celkovým akciovým kapitálem 2,5 miliardy korun, přičemž s nostrifikacemi podniků probíhala i repatriace cenných papírů. Klíčovou roli při tom sehrála největší česká banka, založena 4. listopadu 1868 pod názvem Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, jež byla akciovou společností a zastřešovala organizací sít českých spořitelních a úvěrových družstev a úvěrovala malé a střední české podniky.

České ekonomické Waterloo

České politické a ekonomické elity postupovaly po roce 1989 přesně opačně. Zavedly neuvěřitelně inflační kurz koruny a v něm vyprodávaly, mnohdy úmyslně krachující české podniky. Kdyby Masaryk viděl  současný stav, asi by nevěřil vlastním očím:

Např. v květnu 2015 činila hodnota základního kapitálu všech firem v ČR  2,65 bilionu korun. Z toho 1,33 bilionu tvořil kapitál zahraniční! Hodnota kapitálu českých vlastníků činila jen 1,32 bilionu korun (a jejich podíl na celkovém jmění tuzemských firem se snížil z 54 procent v roce 2011 na 50 procent v roce 2015). Zahraničního vlastníka má zhruba pětina českých společností, tzn. především ty veliké

Naprosto tragická situace je v „českém“ bankovnictví: na konci října 2015 dosáhla bilanční suma bankovního sektoru ČR 5,75 bilionů korun  (vklady českých občanů z toho činily 3,67 bilionů korun). Čeští vlastníci však z oněch 5,75 bilionů korun ovládají necelých 5% čili mizerných 280 miliard!

Tato fakta znamenají ekonomickou okupaci ČR, která je ekonomicky již nesvéprávnou zemí: Češi sice tvrdě pracují, ale pobírají nespravedlivou a fakticky žebráckou mzdu, poněvadž zisky z jejich práce končí v zahraničí! Odliv zisků a dividend zahraničním vlastníkům činí asi půl bilionů korun ročně (jakou hodnotu navíc mají přesuny kapitálu od českých dceřiných firem zahraničním matkám, statistiky neuvádějí).

Kdyby tato fakta znal T. G. Masaryk, utrpěl by těžký šok a polistopadové politiky by obvinil z velezrady. A  plným právem!

Polehčující okolnosti?

Lze však říci, že šlo o krádež i o loupež. Česká ekonomika byla  „internacionalizována“ politiky zkorumpovanými, ale i zastrašenými. První místopředseda polistopadové vlády, prof. Waltr Komárek to v roce 2011 přiznal následovně:

„Země, která měla ČKD, Plzeň, závody potravinářského průmyslu atd. Tato země si zničila totálně celý svůj průmysl. Já jsem z toho byl špatný a nevěděl jsem si s tím rady. Proto jsem odešel velmi brzy. Možná proto tady i ještě jsem. Já jsem to považoval za ztracenou partii, protože to bylo tak mezinárodně rozehrané za vedoucí úlohy Ameriky, jejich služeb. Všimněte si, že všude to proběhlo stejně, akorát nám nekradli naftový pole. Všude se to rozkradlo, to bylo tak rozehraný… A ti dospělí se báli, stahovali se, vyloženě se báli. Já jsem došel k závěru, že je to ztracená partie, že nebudu u něčeho, s čím nesouhlasím a čestně jsem od toho šel.“

Jak by asi reagoval TGM? Možná slovy: “Ach synci, synci, hodně jste zvorali – a ne málo! Kolečko se vám v hlavě polámalo? Tož, synci, čeká na vás další národní obrození!“