Představme si mladou krasavici s ambicemi na titul světové královny krásy, které nějaký Lenin znetvoří obličej kyselinou sírovou... Její nádherný život se rázem změní v noční můru. A podobně i v každém okamžiku dějin potenciálně existovala možnost nějaké alternativy. V jakém světě bychom asi dnes žili, kdyby 7. listopadu vypuklá Velká říjnová socialistická revoluce byla vojensky potlačena, nebo kdyby vlak – v jehož zapečetěném vagonu jel Lenin VŘSR spáchat – vykolejil a spadl do propasti?
Odpověď, která se nabízí, bude pro mnohé dosti šokující: patrně bychom dnes žili v socialismu... Tento na první pohled fantasmagorický závěr však má své reálné zdůvodnění, neboť evoluční alternativa k VŘSR a k jejím důsledkům v podobě bolševismu, totality a nefunkční státní ekonomiky, existovala.
Skutečným antagonistou kapitalismu, který vznikl zcela přirozeně v lůně kapitalistické společnosti a byl již v 19. století značně rozvinut, bylo totiž družstevní vlastnictví! Družstevnictví tehdy řešilo narůstající antagonismy kapitalismu svým vlastním nenásilným způsobem i při zachování soukromého vlastnictví a vlády ho využívaly zejména tam, kde selhával trh. Ve Francii byl významným propagátorem výrobního družstevnictví – „státních dílen“ – L. Blanc… V Německu přispěl k zakládání „výrobních asociací“ zejména F. Lassalle. Klasickou teorii družstevního socialismu vypracoval Ch. Gide, který v roce 1898 vyhlásil svůj stoletý program socializace a vzniku družstevních republik.
Jaký by byl asi následný vývoj ukázala např. „epizoda“ v podobě baskické Mondragonské družstevní korporace (ZDE a ZDE): její první družstvo – ULGOR, založené v roce 1956 katolickým knězem Arizmendiarrietou a pěti nadšenci, expandovalo v korporaci, jejíž celkový obrat v roce 2008 činil 16 miliard euro, měla 92 000 zaměstnanců a její celková aktiva byla 33 miliard euro. Družstvo dosáhlo ziskovost 2x větší než je španělský průměr, nejvyšší produktivity v celém Španělsku a má dceřiné podniky po celém světě. MCC přežilo Frankovu diktaturu i světové krize, založilo si vlastní banku, systém sociálního pojištění, výzkumný ústav i vysokou školu.
Vyšší produktivita i ziskovost MCC nejsou nějakým darem nebes, ale logickými důsledky principů na kterých jsou družstva založena, a jsou jimi solidarita a demokratické sdílení informací i majetku družstva. Pokud takovéto principy ve formálním družstvu chybí, družstvo není konkurenceschopné a zaniká popř. živoří; v opačném případě však expanduje. Tzn. že nebýt Lenina a VŘSR, takové MCC by dnes pravděpodobně fungovaly ve všech regionech všech států rozvinutého světa a jejich principy solidarity a demokracie by logicky působily i v politice...
Vypuknutí (dočasně) světodějné Velké říjnové socialistické revoluce a násilné rozšíření bolševismu do dalších států bylo tudíž dějinným faux pas, (byť snadno vysvětlitelným jako důsledek katastrofy kapitalistické společnosti v podobě 1. světové války po níž rychle následovala katastrofa ještě strašnější). Nicméně z toho všeho plyne alarmující závěr, že dějiny se vlastně po celé 20. století pohybovaly po slepé koleji a místo přirozené společenské evoluce vybujel exces! To by nevadilo v antice, ale ve 21. století, v době globalizace mnoha existenčních hrozeb, to znamená vysoce riskantní situaci.
Co se fakticky stalo? Kapitalismus se ve své přirozené obraně vůči exportu bolševických revolucí a hrozbám zestátnění národních ekonomik adaptoval (sociální stát), sjednocoval a nakonec globalizoval; jenomže v tomto gigantickém střetu Západu a sovětského impéria byl zcela mimo ideologii vytěsněn a ekonomicky potlačen onen přirozený živel, tzn. družstevnictví. Kapitalismus tak 7. listopadu 1917 ztratil svého přirozeného (tzn. socialistického) antagonistu, čili dějinně perspektivnější subjekt, plnící současně i regulační funkci. V důsledku této staleté dysfunkce kapitalismus zcela nezdravě hypertrofoval (a stal se obludným tyranosaurem – s mozkem dinosaura), i přemnožil (a chová se jako hejno přemnožených sarančat).
Utvořila se nesmírně riziková disproporce: zatímco věda a technika spočívající na (přírodovědecké) pravdě se za pouhé století nepředstavitelně rozvinuly a jejich produkty vytvářejí i globální hrozby, společenské systémy, spočívající nezřídka na lžích, podvodech a ovládnutí médií ve svém vývoji stagnují, ovládány politiky existenciálně zakotvenými i v tisíc let starých a primitivních náboženských pověrách. Správu mnoha států světa nepřímo ovládají soukromé nadnárodní korporace a fakticky je tak silně potlačena demokracie. V globalizovaném světě plném existenčních rizik se o osudech této planety rozhoduje na tajných zasedáních samozvaných elit a vše místo demokraticky zvolené a funkční globální instituce (OSN) řídí několik šílených samozvanců, jejichž osobnost asi nejlépe vystihl již v roce 1879 Jules Verne postavou německého profesora Schultze v románu Ocelové město.
A vsjo éto, dorogój Vladimír Iljič Lenin, tóže i tvajo dělo!
