Kdyby tušili, jaké dračí vejce snesou, pak by delegáti OSN, kteří 29. 11. 1947 hlasovali o rozdělení Palestiny na palestinskou a židovskou část, svou pověstnou Rezoluci 181 nejspíše zamítli
Jejich záměr vypadal na první pohled bohulibě. Vždyť palestinští Arabové a Židé nejprve svorně s Brity vyháněli osmánské okupanty a při pozdější intifádě Arabové a Židé svorně vyháněli okupanty britské. Židů zde na poměrně pustém území žilo v roce 1900 asi 8% a arabští Palestinci se jejich počátečnímu přistěhovalectví nijak nebránili. A poněvadž i Češi a Moravané žijí svorně, byť odděleni více či méně pomyslnou hranicí, tak oč vlastně jde? Inu, jde jen o to, že tímto končí romantika a začíná horor.
OSN pominula několik „maličkostí“. Například, že dalším přistěhovaleckým vlnám, organizovaným sionistickým hnutím a vykupujícím zde půdu, se Palestinci již vzepřeli, poněvadž správně usoudili, že by se stali vyhnanci ve své vlastní zemi. Samozřejmě tedy pohrdli i „státobornou“ Rezoluci 181, kterou rozhodně odmítly i okolní arabské státy. A pokud Palestinci i jejich arabští sousedé při pohledu na mapu budoucího palestinského „státu“, sestávajícího z absurdních enkláv spojených koridory, nechápavě třeštili oči, pak, sotva zaslechli zkazky u projektu Velkého Izraele, se jejich rezolutní nesouhlas ještě vzrostl.
Nemá smysl vypočítávat zvěrstva která zde byla za oněch šest desítek let spáchána; alarmující je, že neexistuje průchodné řešení problému, který se stal světovým neuralgickým bodem i zdrojem vln antisemitismu, deformoval mezinárodní vztahy a po vzoru srbského Sarajeva z roku 1914 hrozí přerůst i v konflikt globální, Dosavadní návrhy – onen původní vypracovaný OSN i představy o Palestině (Izraeli) jako jediném domově Židů a Palestinců – znamenají jen povzbuzování oboustranných snah o řešení dle „kosovského vzoru“ a prolongování nynější tragédie.
Někdejší palestinský region je prosycený a zmítaný absurdními a tragikomickými problémy a nároky etnickými, náboženskými, národnostními, historickými, ekonomickými a státoprávními. Rozdělit jej ve dva stejně velké státy a současně přitom spravedlivě vyhovět všem výše zmíněným nárokům jednoduše není možné; a nelze-li Gordický uzel rozplést, nezbývá než jej rozetnout.
To znamená postupovat s pohledem upřeným do budoucna a jako priority zamítnout hlediska religiózní a zvolit hlediska státotvorná. Mají-li zde koexistovat dva geograficky stejně velké a suverénní státy, pak nezbývá než respektovat následující priority: Jejich společná hranice musí být co nejméně komplikovaná a nejkratší. Oba státy musejí být suverény vlastního teritoria jak z hlediska obranyschopnosti, tak ve všech výše zmíněných a sporných aspektech. A poněvadž nelze provést ideální rozdělení náboženských, kulturních a občanských a správních objektů, ani surovinových a dalších zdrojů, každý ze států by se těšil některým výhodám a současně respektoval kompromis. Postupným mírovým soužitím obou celků vedle sebe by se společná hranice časem stala zcela formální.
Celé situaci by jistě pomohla velkorysá součinnost států ležících na zbývajícím území někdejšího Britského mandátu Palestina ZDE .zejména Jordánska, Sýrie (ale i jiných např. Egypta). Nicméně to je pouze teorie, takže aktuálně si ideálně krátkou hraniční čáru lze představit např. jako přímku spojující střed Mrtvého a jižní pětinu pobřeží Středozemního moře To znamená, že severnímu státu by náležela historická území a přístup ke 2 mořím; jižní a z hlediska územní rozlohy stejně velký stát by měl zase přístup ke 3 mořím.. V případě, že by jižní stát připadl Izraeli, mohla by být hranice variantně zakřivená jižně a severně tak, aby do výseče zahrnula i Tel Aviv ZDE a současně respektovala stejnou územní rozlohu. Pokud by se reprezentace Palestiny a Izraele nedohodly, která polovina komu připadne, rozhodl by arbitr.
Arbitrem musí být subjekt, který by za celou situaci nesl zodpovědnost a fakticky provedl reflexi své někdejší osudové chyby, tzn. OSN. Nerespektování jeho spravedlivého rozhodnutí by dosavadní situaci ještě zhoršilo včetně anticivilizačních důsledků a rovněž perspektivy, že fakticky umělý a cizorodý Stát Izrael by ani v mezinárodním měřítku, ani u svých sousedů mikdy nezískal přirozenou autoritu a legitimitu. V dlouhodobém hledisku, např. při změně politických poměrů v USA, by to patrně znamenalo fatální důsledky pro samotnou existenci celého nynějšího Státu Izrael.
