Senzačním odhalením přispěl k dnešnímu výročí
21. srpna 1968 P. Pithart; i když tak trochu proti své vůli. V článku
České a izraelské osudy jsou propletené totiž už 29. listopadu 2007 a
v jiných souvislostech napsal: „Bývalý prezident Weizmann... řekl, že bez
Československa by stát Izrael svoji existenci tehdy neuhájil... Pak Moskva
nařídila otočit a Československo začalo vyzbrojovat arabské státy, především
Egypt... Tato absurdita definitivně probudila ze socialisticko-komunistického
snu silnou izraelskou levici… V létě 1967 byly hlasy československých
spisovatelů, protestující proti přerušení diplomatických styků s Izraelem na
pokyn Moskvy jednou z rozbušek nadcházejícího ´osmašedesátého´.“ (Lidové
noviny, 29. listopadu 2007).
Rozbuška českých „revolučních" spisovatelů byla jistě zcela legitimní; nicméně bychom si měli nalít čistého vína a přiznat, o co v Pražském jaru 1968 vlastně šlo. Nádherná atmosféra oné doby (v prvomájovém průvodu svorně a nadšeně pochodovali komunisté i hippies) vyvolala i veliké naděje západních intelektuálů a květinových revolucionářů, jejichž tehdejší úsilí o reformu kapitalismu ztroskotalo.
Pražské jaro bylo naopak pokusem o reformu socialismu bolševického v „socialismus s lidskou tváří". Jenomže jak to vypadá, o socialismus šlo spíše mnohým naivkům či hlupáčkům, Dubčeka nevyjímaje. Drtivá většina z nich vůbec netušila, že protagonisty, vyhlašujícími se za svědomí národa a volajícími po socialismu s lidskou tváří, jsou „ze socialisticko-komunistického snu definitivně probuzení" farizejové.
Dlužno tedy konstatovat, že Brežněv, který zde měl spolehlivé agenty, nebyl zase tak úplně padlý na hlavu a rudá velmoc si svou poválečnou kořist ze spárů vyrvat nenechala. Proč také, když americké jednotky v Západním Německu zdvořile ustoupily desítky kilometrů od československých hranic do německého vnitrozemí, aby náhodou nedošlo ke střetu se sovětskými invazními vojsky. ČSSR prostě byla pouhým pěšákem v bipolárním šachu dvou velmocí a USA si jindy bez skrupulí došláply na svého nezbedného ex-agenta M. Noriegu, který je strašil znárodněním Panamského průplavu.
Ještě zbývá odpověď na otázku, které se upřímně vysmívají historikové: Co by se stalo, kdyby se nestalo to, co se stalo? Kdyby zde šlo o skutečnou reformu bolševického socialismu, např. formou transformace státní ekonomiky na družstevní (a ne o změnu v kapitalismus včetně obratu zahraničně-politické orientace státu). Vpadl by k nám kvůli tomu Brežněv? Patrně nikoliv. Takže jsme ztratili vzácných 20 let...
Velice podobnou atmosféru měla (i naděje západních intelektuálů opět vzbudila) Sametová revoluce, která vyvrcholila super farizejstvím v podobě prezidentské přísahy věrnosti V. Havla socialistickému Československu. O kapitalismu při ní nepadlo ani slovo; a kdyby onen milion demonstrantů na Letenské pláni tušil, že se Československo záhy rozpadne a česká ekonomika se rozkrade v podmínkách legislativního bezvědomí protřelými cizími popř. českými neo kapitalisty, demonstranti by se zhnuseně rozešli; což si autor, jako očitý svědek, troufá tvrdit.
Západ jsme v průměrné životní úrovni stále nedohnali, pracujeme kapitalisticky a bereme „socialistické mzdy", vyrábíme zahraniční auta za mzdy, kvůli kterým by stávkovali snad i zaměstnanci v Koreji. A jsme rádi, že máme alespoň tu mizerně placenou práci. Média lžou jako za bolševika, politické strany se mění v mafie. Mravní úpadek i arogance politiků v tomto státě jsou otřesné. Dle policejních analytiků budou tito politikové brzy vystřídáni; bohužel ale organizovanými zločinci; Berlusconi by asi mohl vyprávět... Zkrátka již nyní jsme ztratili dalších 20 roků; ale to, jak vypadá vláda peněz jsme přece věděli i předtím.
Ovšem když již bylo nalito vzácné víno, k jakému přípitku tu sklenku zdvihnout? Inu, na co jiného, než na nové Politické jaro, či na novou Sametovou revoluci! Ale ať ji tentokráte raději provedou a onu nádhernou atmosféru zažijí třeba... Afro-Američané! Zaslouží si to. Navíc jsou zdatní sprinteři a nějaký Havel je tak snadno nedoběhne.
Takže: Na zdraví!
