Pokud jsme lidé s otevřenou myslí, nikdy nám nevymizí z naší paměti činy a myšlenky Václava Havla. Je jen na nás, co z jeho odkazu se pro nás a pro naši budoucnost stane rozhodujícím.
Z dramatizace Havlova textu PraseDivadelní svět Brno
Když jsem během dne sledoval všechna možná média, jak komentují skon Václava Havla, zalistoval jsem při tom také v útlé knížtičce Václav Havel - Dálkový výslech (rozhovor s K. Hvížďalou), vydané v roce 1989. Narazil jsem tam na názory V. Havla, které většina lidí, podle mne, u nás nezná, nebo je zapomněla a ani V. Havel je nijak zvlášť v pozdější době neprezentoval. Tedy přesněji řečeno nezdůrazňoval a neprosazoval.
On byl člověk s duší umělce a filozofa a vlastně nikdy se necítil být politikem a nikdy jím ani být nechtěl. To, že ho hektický „velvet revolution“ vývoj vynesl do vysoké politické funkce prezidenta ČR, je věc, s kterou, dá se říci, nemohl nic dělat.
Nicméně, myšlenky V. Havla, které mne ve výše uvedené knížce zaujaly, by mohly mít významný vliv na naše nazírání k budoucnosti, k tomu, jakým směrem bychom se mohli ubírat.
Zde jsou krátké výřezy z těchto myšlenek, jejichž nezkrácenou podobu najdete na tomto odkazu
„Myslím, že západní svět a svět východní, byť v tolika ohledech odlišné, prodělávají krizi jedinou a společnou“
„jakmile člověk udělal sám sebe nejvyšším smyslem světa a měřítkem všeho, začal svět ztrácet lidské dimenze a začal se člověku vymykat z rukou.“
„Pyšný antropocentrismus moderního člověka, přesvědčeného, že všechno může poznat a podřídit si, cítím kdesi v pozadí soudobé krize.“
„člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat; musí se vyprostit z toho strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci; musí se vzbouřit proti roli bezmocné součástky gigantického stroje, který se řítí bůhví kam; musí v sobě nalézt opět hlubší odpovědnost za svět – což znamená odpovědnost k něčemu vyššímu, než je on sám.“
„je známo, že například ohromné integrované a internacionalizované soukromokapitalistické firmy se povážlivě připodobňují socialistickým státům; s industrializací, centralizací, specializací, monopolizací a posléze automatizací a komputerizací se pochopitelně neustále prohlubují prvky zneosobnění a nesmyslnění práce a paralelně s tím i celkové životní manipulace člověka systémem.“
„nejdůležitější dnes je, aby si hospodářské jednotky udržely či aby obnovily vztah ke konkrétnímu člověku, aby jejich práce měla lidský obsah a smysl, aby umožňovaly člověku vidět do jejich podnikání, mluvit do něho a odpovídat za ně, aby měly – opakuji – lidské dimenze, totiž aby v nich pracoval člověk jako člověk, tj. jako bytost s duší a odpovědností, a ne jako robot“
„přikláněl bych se k takovému hospodářskému systému, který by byl založen na maximální pluralitě mnoha decentralizovaných, strukturálně různorodých a spíš menších než větších podniků, respektujících specifiku různých lokalit i různých tradic a čelících unifikujícím tlakům pluralitou různých typů vlastnictví a hospodářského rozhodování: od soukromého (v oblasti řemesel, živností, služeb, drobného obchodu a podnikání, v části zemědělství a ovšem v kultuře nenahraditelného) přes různé typy vlastnictví družstevního a akciového, přes vlastnictví kolektivní (spojené se samosprávou) až po vlastnictví státní.“
„Pokud jde o politický systém, smysluplnější by se mi opět zdálo, kdyby byli voleni jen a jen lidé, a nikoli tedy strany (respektive kdyby lidé ke svému zvolení žádné strany nepotřebovali), tedy kdyby se o přízeň voličů ucházeli politici sami za sebe, jako konkrétní lidské osoby, a nikoli jen jako jakési údy stranické megamašinerie nebo její favoriti. Stran nechť je, kolik chce, měly by mít ale spíš charakter politických klubů, v nichž by si lidé tříbili názory“
„Tohle věru nezavede žádný revolucionář nebo reformátor – to může být pouze přirozeným projevem nějakého obecnějšího stavu mysli. Totiž takového stavu, v němž člověk vidí dál než na špičku vlastního nosu a dokáže přebírat – vědom si pohledu věčnosti – odpovědnost i za to, co se ho bezprostředně netýká, a obětovat něco ze svého partikulárního zájmu zájmu obecnému. Bez této mentality bude i ten nejdůmyslnější systémový projekt k ničemu.“
Tohle je jen malý výřez z myšlenek a názorů Václava Havla, které on sám nazýval „osobní utopia“. Je však, dle mého, nutné v dnešní době se takovými názory zabývat, pokud nejsme imunní k současnému stavu ve společnosti.
Myslím, že v hloubi duše Václav Havel trpěl tím, jak se postupně vyvíjela situace od sametové revoluce do jeho smrti a politická mašinérie i jeho semlela, tak jako nás všechny. A jak dnes řekl jeho bývalý nejbližší spolupracovník Ladislav Špaček: „Když trpěla jeho duše, navenek trpěla jeho fyzická schránka.“
Václav Havel nám pořád má co říct, nezapomeňme na to.
Použitý text z „Václav Havel – Dálkový výslech/1989“
