Vláda schválila návrh zákona o referendu. Na svém jednání původní návrh ještě pozměnila v neprospěch občanů tak, aby se nemohlo konat prakticky vůbec.
Jak je vidět, u nás je možné všechno a už se nedivím, že ve středověku mohla u soudu svědčit zvířata.
Nesmyslnost některých zákonů, které vychází z vládní dílny, se snoubí s bezbřehou zatvrzelostí politiků stát se neomylnými. Pohrdání lidmi je potom vyústěním tohoto stavu a jakákoliv kritika je nepřijatelná. A to vše ve jménu demokracie.
Tento příběh zdá se býti neuvěřitelným.
Franta Vomáčka je sebevědomý člověk a cítí se být občanem. Je to proto, že je součástí lidu a ten, jak známo, má u nás moc. Protože se nemůže dennodenně věnovat správě věcí veřejných, rozhodl se propůjčit svou pravomoc politikovi ve volbách na 4 roky, aby se za něj postaral o jeho zájmy. Politik se věnuje této práci profesionálně a může se na tuto práci plně soustředit. Politik ale není neomylný a určitě nesnědl všechnu moudrost světa. Franta proto pozorně sleduje politika, a když se mu nelíbí, jak rozhoduje v určité konkrétní věci, snaží se jeho rozhodnutí zkorigovat nebo zrušit.
Jediný způsob, jak to provést, aniž by musel čekat do dalších voleb (to je vždy už pozdě), je referendum. Franta si myslí, že rozhodnutí politika se týká i spousty dalších lidí, a proto vytvoří otázku pro hlasování v referendu a snaží se zaujmout i ostatní občany. Shání úporně u lidí podporu, aby získal 250 000 podpisů pod petici. S vypětím všech sil se mu to podařilo. Lidé se jeho otázkou nadchli a podpořili ji. Hurá bude referendum a je tedy na lidech, jak rozhodnou v referendu. Franta s pocitem, že to má zdárně za sebou, předává petici na úřad vlády a ta už jen zařídí vyhlášení referenda. Teď už je to v její režii.
Ale pozor!!!
Pane Franto, máte smůlu. Vaše úsilí bylo marné. Vaše otázka se nám nelíbí a dáme to k posouzení Ústavnímu soudu. Pokud soud otázku schválí, potom vytvoříme zákon. Tento zákon předáme Parlamentu, a když se někomu z Parlamentu ta otázka v zákonu nebude líbit, dá ji přezkoumat k Ústavnímu soudu. Když ji soud znovu schválí a Parlament ji 3/5tinovou většinou schválí, přejde zákon k posouzení do Senátu. Když se někomu ze Senátu nebude otázka líbit, dá ji přezkoumat ještě jednou k Ústavnímu soudu („do třetice všeho dobrého“). Ústavnímu soudu to bude asi už blbé, a tak otázku schválí. Senát zákon určitě 3/5většinou schválí. No a teď už zbývá jen prezident, aby referendum vyhlásil.
Možná že se mu ten zákon ale také nebude líbit. Že by ho tedy vetoval? Takže znovu do Parlamentu? To by umořilo vola.
Franto, stal se zázrak, referendum o tvé otázce bylo vyhlášeno. Tak se konečně dočkáš. Ale moc se neraduj a radši si zaplať v televizi pořádnou reklamu, aby se k hlasování dostavilo 4 500 000 lidí, jinak výsledek hlasování nebude platný.
Když se Franta toto všechno dozvěděl, necítil se, v tu chvíli, už sebevědomým občanem. Zahleděl se do dáli a v mysli se mu vynořil obraz jeho dědy, jak pronáší něco o biči a malém dvorku. Potom se zhluboka nadechl a začal přemýšlet v čem je zakopaný pes. ŽE BY POLITIKŮM VADIL ROZUM?
Návrh na to, jak by mohlo vypadat obecné referendum, které by sloužilo občanům, nikoliv politikům, najdete na stránkách Hnutí za přímou demokracii
