Jednou takhle večer jsem se potuloval po niterných cestách a na jednom pomyslném rohu ulice jsem narazil na pocestného, který hrál lidem loutkové divadlo. To, co se odehrávalo na tom pomyslném jevišťátku, mi bylo nějak povědomé.
A věřte tomu nebo ne, smály se tomu hlavně děti a vřískaly při tom, popadaly se za břicho a byly tak bezprostřední.
Když jsem tam přišel, probíhala tam scéna: postavičky Šáša, Načesáček a Nevikal postávaly bez zájmu, každý v jiném rohu. Kde se vzal, tu se vzal potulný mnich Medikus a povídá k Šášovi:“Ty, ty ,ty, ty to budeš platiti“. Jakmile to dořekl, vytáhl ze svého vaku horký kouřící brambor a hbitě ho vsunul Šášovi do rukou, volaje:“Sněz, co sis nadrobil a kdyby ti to náhodou nechutnalo, né abys to hodil na zem, sic půjdeš z kola ven. Jedině jiný člověk může ten brambor za tebe spořádat. A povídám všem, nikdo na tomto světě nesmí ten brambor hodit na zem“.
Překvapený Šáša chvilku nic necítil. Najednou ho horký brambor začal pálit tak, že ho začal přehazovat z jedné ruky do druhé a ani se ho nesnažil strčit do úst. Přitom se tak divně kroutil a dělal při tom takové grimasy, že jsem se smál i já, aniž bych si to hned uvědomil.
Šáša už to nemohl vydržet, obrátil se na Načesáčka a hodil mu horký brambor. Načesáček už věděl, o co jde, a tak neváhal a hned ho hodil Nevikalovi. Nevikal ho hodil Šášovi, Šáša Načesáčkovi, Načesáček Nevikalovi a tak to šlo dokola a všechno se zrychlovalo. Teď už se řehtali všichni okolo, malí i velcí a byla to pořádná švanda.
A jak to bylo pořád rychlejší a rychlejší, i dospělí pomalu ztráceli přehled, kde se pohybuje ten horký brambor. Nakonec to byl takový švunk, že to už nestíhali ani Šáša, Načesáček a Nevikal a najednou brambora vyletěla z toho pomyslného trojúhelníku ven a někam zmizela. Vlastně nikdo si nevšiml, kam zmizela. Ani děti, ani dospělí. Přemýšlel jsem, jestli to tak mělo být, nebo to byla jen náhoda.
V tu chvíli mé myšlenky přerušil vypravěč představení a ptal se dětí:“Tak co myslíte milé děti, najdeme tu horkou bramboru nebo ne?“ Děcka vyskakovala do vzduchu, tleskala a vřískala:“Aáno, áááno, áááno“.
Jenže to už byl pomyslný podvečer a rodiče to již dál dětem nedovolili. Pěkně všichni pocestnému loutkáři zatleskali a pomalu se rozcházeli. No nic, říkal jsem si i já.
Když jsem se šoural z nitra ven, přemýšlel jsem, jak dlouho by si asi Šáša, Načesáček a Nevikal přehazovali tu horkou bramboru, než by vychladla a jestli by se nakonec děti dozvěděly nějaké ponaučení. Třeba, jak někdo z těch tří bramboru nakonec zbaštil.
No nevím. Pořád mi ale vrtá hlavou, co mi to celé připomíná. A co vám?
