Možná je to trochu nezvyklé, ale vzpomněl jsem si dnes, na Nový rok, na moje vánoce v roce 2009. Může se zdát, že je to jaksi vzdálená minulost pro můj článek, ale ono to vlastně bude aktuální zítra, příští vánoce i třeba v roce 2050. Snažím se přemýšlet o tom, co mě, nás čeká v tomto roce. Snažím se poznávat sám sebe nebo ostatní a hledět kupředu. Jak je možné, že se musím vracet do minulosti? Snad každý člověk nachází něco v minulosti. Něco, co prožije, něco, z čeho se poučí pro budoucnost.
Vždy tomu tak je o vánocích. Objeví se najednou ten duch, to opojení nebo snad blaženost z lidství. Prostě máme se rádi. Do toho potom vstupuje to úchvatné lopocení, přípravy, které nás přemění na mravence. Ani já nejsem výjimka. Ani tento rok tomu nebylo jinak. Ale přesto, v jeden podvečer před Štědrým dnem, stál jsem u okna, dívaje se ven, pozoroval jsem padající vločky. Stal se totiž zázrak. Po létech budou zase vánoce na sněhu. Vyvolalo to ve mně vzpomínky na dětství. Venku mrzlo, já jsem byl v teple a měl jsem dobrý pocit.
Už byl večer, seděl jsem u televize s mojí ženou. Vše bylo asi tak, jak mělo být. Najednou se ozval zvonek. Docela nás to vyvedlo z klidu. Rozhodilo nás to. Nikoho jsme nečekali. Kdo to asi je? Šel jsem k oknu jako nevědoucí, trochu s obavami, trochu se zvědavostí. Dole u vchodu do baráku stála tmavá postava. Byl to mladý kluk, stepoval tam pod stříškou a byl dost nervózní. Asi mu byla zima.
Křiknul jsem na něj, co potřebuje a za kým jde. Zamumlal něco, že je Petr a potom trochu vztekle křikl, abych mu otevřel dveře. V tu chvíli ve mně hrklo. Odpověděl jsem mu, že ho neznám a že je mi líto. Zavřel jsem okno. Vrátil jsem se k televizi. Nemohl jsem se ale soustředit. Šel jsem si zapálit cigaretu do kuchyně. Přes okno jsem viděl padající vločky ve světle pouliční lampy. Toho kluka jsem už nikde neviděl. Ani jeho stopy ve sněhu. Kam asi šel, blesklo mi hlavou. Snad měl, kam jít. Byl mladý. Vím, že byl mladý a trochu vrávoral, ujišťoval jsem sám sebe. On se o sebe postará. Později jsme šli spát a já jsem, sice s obavou, ale přece dokázal usnout.
Druhý den ráno jsme vyrazili do centra něco dokoupit. Pomalu jsme se šourali sněhem a přibližovali se k zastávce tramvaje, když tu náhle jsem zkoprněl při pohledu na nedaleký park. Stála tam v popředí sanitka první pomoci. Nic se okolo nedělo, ale já jsem si uvědomil toho kluka z předešlého večera. Nešel jsem se podívat, co se děje, i když jsem měl nutkání. S divným pocitem jsem nastoupil do tramvaje. S upřeným pohledem, přilepený na sklo jsem pozoroval sanitku, jestli se něco nezmění. Nic se neudálo a tramvaj nás oddalovala od zastávky, až sanitka úplně zmizela. Otočil jsem hlavu, sedě v tramvaji, zamyšlen, pozorujíc ubíhající okolí.
Při štědrovečerní večeři jsme si popřáli zdraví, štěstí a ať se mají dobře všichni lidé. To jsme si upřímně přáli. Potom jsme vychutnávali kapra a bramborový salát a vše asi bylo tak, jak mělo být. Byly to obyčejné vánoce, plné toho ducha, toho opojení, té blaženosti z lidství. Cítil jsem však nějakou temnou šmouhu na duši. Cítil jsem, že to ve mně zůstane a že to jen tak nezmizí.
Věřím, že to nezmizí.
