Jak jsem s fanoušky Komety propadla euforií

Pojď. To dáš. Hráč s pukem na hokejce jede vstříc brance. Všichni jsou napjatí. Křičí. Doufají. A on to dává. Je to gól. Fanoušci bouří, objímají se. Po třech třetinách, prodloužení a nájezdech je konec. Kometa vyhrává.

Je čtvrtek, šest hodin večer. Sychravé počasí láká k posezení na gauči s horkým čajem v ruce. Přesto se na Moravském náměstí v Brně začínají scházet lidé v modrobílých dresech a šálách. Chtějí alespoň před velkoplošnou obrazovkou podpořit svůj tým Kometa Brno. Jestli dneska vyhraje, bude ho dělit jen jedno vítězství od finále nejvyšší hokejové soutěže.

S blížícím se začátkem zápasu přichází stále více fanoušků Komety. Vmísím se mezi ně. Je pořádná zima. Ruce i nohy mi mrznou. Moderátor akce se na podiu snaží diváky navnadit a trochu je zahřát. „Kdo neskáče, fandí Spartě. Hop, hop, hop!“ křičí do mikrofonu. Ráda si s ostatními zaskáču. Alespoň na chvíli to zažene chlad. První třetina zápasu začíná a modrobílý dav žene sportovce kupředu. Když se na obrazovce objeví sparťanský hráč, velká část fanoušků začne křičet sprosté nadávky. „Fandíme slušně,“ napomíná je jeden za diváků a další se k němu přidávají. Není minuty, kdy by si moje hlasivky odpočly. Stále skandujeme. Kometa Brno. Pojďme hoši, dáme gól. A oni ho opravdu dávají. K nebi se zvedají šály. Radostné výskání je slyšet ze všech stran. Šťastná chvilka však trvá jenom asi minutu. Sparta se nenechává zahanbit a vyrovnává na 1:1. Slib, že budeme fandit slušně, je porušen. 

O přestávce se odolní jedinci jdou posilnit pivem. U čtyř stánků s točeným Starobrnem nejsou takové fronty, jako když je teplý jarní den. Já bych si spíše dala svařené víno. Ani během pauzy se nepřestává skandovat. Fanoušci vytahují velkou vlajku a zpívají chorály. Se začátkem druhé třetiny startuje pořádný fanouškovský kolotoč nanovo. „Pojď, pojď!“ křičí ze všech sil postarší pán v modrobílém, když se hráč Komety řítí na bránu. Nikomu nakonec ani nevadí, že během druhé části nepadne gól. Stejně, kdybychom se chtěli opravdu jen dívat na hokej, zůstaneme doma u televize. Tady jde o atmosféru, sdílení pocitů.

Poslední části hry už začíná být nervák. Sparta hraje hodně přesilovek a tak vzduchem létají sprosté nadávky i prázdné kelímky od piva. Chlad zalézá pod nehty. Lituji, že jsem si nevzala zimní bundu. Ani taktika držet se uprostřed davu po vzoru tučňáků nepomáhá. Hlasivky mě už bolí. Cítím se být částí většího celku, který má důležité poslání. Dopomoci hráčům Brna k velkému vítězství. Konec základní hrací doby se blíží ke konci a nervy tečou. Místo skandování se chvílemi ozývá jen zoufalé řvaní. 

Prodloužení je tady. Teď už stačí jenom jedna vstřelená branka a je rozhodnuto. Kluk s bubnem celou dobu udává rytmus skandování. Tři hlavní fanoušci stojí na kašně uprostřed náměstí a snaží se sjednotit vykřikovaná hesla. „Hoši bojovat,“ opakuje modrobílá síla. A hráči se rvou, jak jen jim síly stačí. Puk do branky ale nedostávají, a tak si musí vyzkoušet svoje nájezdové umění. „Všichni se chytněte kolem ramen, jako to udělali naši v Naganu,“ navádí moderátor. Na to fandové nemají čas, musí se soustředit. Nadšené povzbuzování střídá bučení, když jede sparťanský hráč na branku. A už je tu rozhodující nájezd. Když to náš dá, je konec zápasu a Kometa bude jen jedno vítězství od postupu do finále. Zatajuji dech. Držím pěsti. Puk na obrazovce není pořádně vidět. Ale brněnský hráč zvedá ruce nad hlavu, je to jasné. Vyhráli jsme. Fanoušci skáčou do vzduchu, objímají se, řvou. Šály se jim točí nad hlavami. „Hoši děkujem,“ zní celým Moravákem. 

Atmosféra, která může být snad jenom v Brně. Všichni jsou šťastní. Já, i když nejsem fanouškem Komety, se taky nemůžu přestat usmívat. Ještě nějakou dobu valná část fandů neodchází domů. Zůstává na náměstí a skanduje oblíbená hesla a zpívá chorály. Nejspíš se většina z nich pak vydá do nějaké blízké hospody, zapít tento úspěch. Já se jdu ale zachumlat domů do teplých peřin. 

Daniela Erychlebová