Lze poznat Boha?

Určitě. Existuje několik dobrých „důkazů“, které Boží existenci sice plně nedokáží, ale pokud o tom chceme opravdu přemýšlet, mohou nám hodně napomoci.

Tak třeba morální důkaz. Proč se staráme o slabší jedince? O slabé, staré, nemocné, o ženy a děti. Z hlediska evoluční teorie by bylo mnohem výhodnější, kdyby ti slabí vymřeli. Pro vývoj druhu je dobré, aby přežívali jen ti nejsilnější a nejschopnější. Ale my přesto cítíme, že je třeba se starat o slabé a handicapované. Kdo to do nás vložil?

Důkaz stvoření. Ona ta evoluční teorie vůbec není dokázaná. Stavět proti sobě v této oblasti vědu a víru je holý nesmysl. Existuje i dnes celá řada špičkových vědců, kteří pokorně věří ve Stvořitele a vede je k tomu právě jejich věda. Nevěřit není vědecké. Naopak, pokorný rozum vede k víře.

Ale to všechno nestačí. Náš rozum nám může pomoci, ale ten poslední krok člověk musí prožít.

Bůh je svatý a klade nesmírný důraz na spravedlnost. Dal nám svůj zákon a stačí, aby ho člověk naplnil a může klidně k Bohu přistoupit. Jenže to nikdo nedokáže. Každý jsme se nějak provinil – pýcha, nepoctivost, lež, egoismus. Už jen to přikázání: „Nevezmeš jméno Boží nadarmo.“ Vždyt to lidé říkají někdy skoro v každé větě.

Před Bohem prostě nejsme spravedliví a proto před ním nemůžeme obstát. Ale Bůh dal svého Syna. Pán Ježíš se narodil jako člověk, on jediný ani jednou nezhřešil a protože svým životem i svých učením nesmírně provokoval tehdejší náboženské předáky, byl nakonec ukřižován. Ovšem on se nemusel nechat popravit. Kdyby se byl před Pilátem jen trochu hájil, musel ho tento římský úředník propustit – ale Ježíš mlčel. Nechal se ukřižovat dobrovolně, zemřel strašlivou smrtí, protože to bylo nutné pro nás. Ježíš na sebe před Bohem vzal odpovědnost za hříchy všech nás. Zemřel na našem místě.

Dlouho jsem tomu nemohl věřit. Pamatuji ale, jak jsem se jednou modlil a řekl: „Pane Ježíši, je mi to záhadou, nechápu to rozumem, ale věřím. Věřím, že jsi umřel právě za mě, že jsi se nechal potrestat za všechny moje polopravdy, za můj egoismum, moji nevrlost a za všechno ostatní.“ A najednou jsem prožil velikou radost. Ježíš ke mě přišel a já vím, že moje hříchy jsou skutečně odpuštěny a že mám skrze Ježíše otevřenou cestu k Bohu.

To nemůže člověku dát žádná církev, ani si to člověk nemůže nijak zasloužit. Musí přijmout Ježíše jako Spasitele. A pak má pokoj a radost, protože ví, že Bůh je s ním a to je krásné. Nemá strach – ani ze smrti ne - protože ví, že na něj po smrti čeká plný a tvořivý život v Boží blízkosti, něco, co si dneska vůbec neumíme představit.

To jsem prožil, a proto rozumím biblickému Jobovi, který řekl: „Vím, že Vykupitel můj žije. A i kdybych zemřel, nad prachem mým se postaví. A až se tato skořápka rozpadne, pak osvobozen od těla, uvidím Boha.“ (Job 19,25-26)

Když myslím na ty, co tohle -snad - budou číst, pobrukuji si písničku od Zmožka: „A tak, jestli nemáš spasení, pak to co máš, to nic není, to nic není...“