Nejraději naděluji svým blízkým k Vánocům, kromě výrobků vlastnoručně vyráběných, inspirativní knihy. Jedna taková mi nedávno padla do ruky, a sice „Co se děje se světem?“ od Václava Cílka (Dokořán, 2016, 1. vydání).
Neodolala jsem a před spaním prolistovala prvních pár stránek, pak se začetla a nad ránem zjistila, že kdybych měla tolik peněz jako nejbohatší lidé v této zemi, darovala bych tuhle knihu každému člověku mé generace (tedy „produktivním“ pětatřicátníkům).
Z přehršle zajímavých myšlenek, které Václav Cílek kreslí bez přílišného emocionálního balastu na pozadí fundovaných znalostí přírodních věd, mě zaujala například tato pasáž ve zmíněné knížce na straně 44:
„Nedávné dějiny Evropy tak pracovně začínám dělit na dvě velice rozdílné epochy – na epochu, kdy bylo normální mít radost z práce, a epochu, kdy naopak začalo být normální považovat práci za nutné zlo. Ono se to na první pohled nezdá, ale tady někde vede linie mezi zdravou a nemocnou společností a možná i mezi dobrem a zlem. Kdy se to stalo a proč? Řekl bych, že k tomuto zpočátku neviditelnému zlomu došlo ve větších českých městech někdy po roce 1997. Určitě to nebyl nějaký náhlý proces, ale projev chronické nemoci, která přichází pomalu a skrytě.“
Shodou okolností jsem se totiž nedávno vyskytla na exkurzi v jednom nejmenovaném call centru. Do té chvíle byly moje představy o zlepšení pracovního prostředí v podobných institucích dosti optimistické. Ale přesvědčila jsem se na vlastní vykulené oči, že“ dobytčáky“ ještě fungují! Zajímalo by mě, za jak dlouho běžný zaměstnanec call centra volá svým proškoleným hlasem na psychiatrii o pomoc.
Pod slovem „dobytčáky“ mám na mysli obří „oupnspejsy“, kde sedí v mini kójích těsně vedle sebe stovky „vyspejsovaných“ (volně přeloženo „mimočasoprostorověumístěných“) bytostí se sluchátky na uších, které, stěbetajíc jako vlaštovky na drátě, nabízejí bez osobního zaujetí ty „nejlepší“ služby a produkty na této planetě, přitom ani nevědí, s kým mají tu čest. Pokud s lidmi jako já, tak se navíc mnohokrát denně musejí vyrovnávat s nelibým odmítnutím.
Ony kóje si mohou pracanti na plný úvazek všelijak vyzdobit, polepit fotkami rodiny a zvířátek, fotbalistů,motorek či modelek. Romatické povahy si vizuálně ztlumí zář monitoru spíš zelenou krajinou se zapadajícím sluncem. Z něčeho člověk žít musí, ale proč lidé jako žoldáci zaprodávají svoje zdraví a rozum? A to za mzdu, která té průměrné sahá možná tak po podrážky u bot! Mnoho firem se pyšní „benefity“ (stravenkami, extra penězi za dobře odvedenou práci, poukázkami od partnerských firem, přispěním na životní pojištění...), ale kdo se chce dožít důchodu, tomu tyto přidané hodnoty k prachmizerné základní mzdě zas tak úžasné připadat nemohou.
Kdosi se mě zeptal, jak se v call centru cítím...Nadechla jsem se a co nejmilejším hlasem připodobnila své první dojmy k asijským tržištím ve virtuální podobě. Moje reakce byla vřele přijata. Lidská pošetilost nezná mezí. O tom mě přesvědčila před lety servírka v jedné restauraci, když jsme jí napůl v mrákotách po pozření nechutného studeného jídla poděkovali za „nezapomenutelný zážitek“ a ona to běžela celá polichocená vyřídit panu šéfkuchaři.
Svoje dojmy z call centra jsem pak líčila s neskrývaným rozhořčením mámě, která je zaměstnaná v cestovní kanceláři přes třicet let a s podivem přijímá všechny marketingové novinky a nejžhavější obchodnické habaďury. Ta mě zahrnula dechberoucími novinkami z její práce. Mimo jiné tím, že u zájezdů v katalozích uvádějí pouze „ceny od“, protože přesnou sumu za výlet k moři či do hor určuje nabídka a poptávka zveřejňovaná denně na internetu. V různých specializovaných vyhledávačích totiž cestovatelé vyberou zájezd podle ceny, a teprve poté se dozvědí, u které cestovní kanceláře si ho fakticky koupí. Ceny zájezdů tedy nejsou pevně dané a pokud nemáte internet, tak horko těžko něco výhodně pořídíte.
Na podobném principu je založen prodej mnoha jiných výrobků a služeb. Výmysly typu slevomat příliš nepřispívají k udržení standardní či vyšší kvality zboží a služeb (konkrétní zkušenosti znám například z oblasti wellness a masáží). Spoustu zaměstnanců je pak v podstatě vykořisťováno jen proto, že jejich šéf se zuby nehty snaží udržet na trhu i přes všechny počiny nekalé konkurence.
Nepřipomínají dnešní call centra i internetový prodej tak trochu tradiční asijská tržiště, jen převedená do virtuální, neosobní a hyperrychlé reality? Opravdu takhle chceme pořizovat hmotné i nehmotné statky (o jejichž původu a kvalitě darmo mluvit), na které mnoho z nás dře v dehonestujících zaměstnáních většinu drahocenného času, který nám byl pro tento život vyměřen?
V této souvislosti si ještě dovolím na závěr ocitovat odstaveček z knihy Václava Cílka ze strany 69, který navazuje na shrnutí vývoje pracovních příležitostí v evropském novověku, z něhož vyplývá, že v dnešní době a v budoucnu začne být pracovní síla z širokého sektoru služeb přebytečná a mnoho lidí přijde o zaměstnání:
„V západní společnosti poroste počet lidí, kteří už nikdy neseženou zaměstnání, ale mohou sehnat práci. Už dnes chtějí být mladí lidé mobilní a nespoutávat se věcmi. Proč by kupovali zbytečnosti? Většinou si myslíme, že nezaměstnaný člověk hledá příležitost, jak si vydělat peníze. Ale on také hledá smysl života, protože bez práce se cítí zbytečný. Je to dobře vidět na množství antidepresiv, která berou nezaměstnaní.“
Kniha Václava Cílka, s podtitulem "kniha malých dobrodiní v časech velké proměny Země" může být inspirací, motivací či jen takovým knižním poplácáním po zádech od spřízněné duše. Naštěstí už mnoho lidí hledá a více či méně úspěšně nachází cestu z komerčního „babylónu“ do klidné krajiny opravdového domova. Včetně mě. Tak šťastnou cestu!
