Krátká povídka o krátkém okamžiku, o setkání s vodou, vanutí větru, přítomnosti, pomíjivosti a radosti...
Posaď se.
Vyzval mě velký placatý balvan na břehu jezera. Trůn v království přírody, kde panují trochu jiná pravidla než v království městském, ač spolu sousedí.
To je nádhera. Ticho. Klid. Samota.
Uvolni se a zhluboka dýchej.
Odkud ten hlas přichází?
Můžeš věřit i tomu, co ostatní považují za nemožné.
Začala jsem se trochu bát.
Neboj se, dítěti v matčině lůně jen stěží někdo ublíží.
Voda. Ale ano, to přeci promlouvá ta obrovská masa vody přede mnou!
Jak to?! To už jsem se dočista zbláznila, že slyším mluvit vodu?
Neuvažuj chvíli v těch vašich kategoriích. Zbláznila…nezbláznila… Uvolni se. Oddechni si.
Ale já mám strach.
Z čeho?
Nevím.
Je tedy zbytečný. Můžu ho z tebe smýt. Pokud chceš…
Bez dlouhého rozmýšlení jsem se svlékla a zvolna se nořila do vody, cítila na kůži její chlad, ale když jsem se ponořila celá, rozlilo se mi po těle zvláštní teplo.
Štěstí???
Udělala jsem pár temp pod hladinou a pak se položila na hladině na záda. Vlnky se o mě přetahovaly, zpívaly a tančily jako lesní víly. Usmívala jsem se, nebyl důvod zadržovat projevy radosti.
Pak mě víly vyhodily z kola ven a já se položila na balvan, vyhřátý poledním sluncem. Po těle se mi rozlil podobný pocit, jako po promilované noci s milovaným člověkem. V tom spojení, které právě skončilo, však chyběla dualita mezi mužským a ženským. Spojila jsem se s čímsi neosobním, nadčasovým, těžko uchopitelným a slovy vysvětlitelným.
Odpočívej.
Hmmm…
Teplý větřík pomaličku vysušoval kapky plující po mojí kůži, vlnky šplouchaly ódu na radost, stromy šuměly, jako kdyby kdesi v dálce moře hlasů odříkávalo mantry.
Kéž by tohle nikdy neskončilo.
Moc přemýšlíš.
Jak to?
Uvolni se a nech všechno plynout. Aspoň teď a tady.
No jo, kdybych dokázala žít teď a tady pořád, tak bych asi byla šťastná, ne?
Byla bych, nebyla bych…Nech to plavat. Teď jsi!
Jo. Teď jsem tady s tebou a je mi nádherně. Ale doma už na mě čekají, budou se divit, kde se zase tak dlouho toulám. A zítra musím do práce. Kdybych pořád žila teď a tady, nebudu asi schopná normálně fungovat ve společnosti, plánovat dopředu, starat se o druhé... To je přeci strašně sobecké!
Je a není.
Ach ne, tyhle řeči nesnáším. Raději už půjdu.
Nech to plavat.
Co?!
Všechno. Nechat plavat přeci neznamená, že něco zavrhneš, zrušíš, vymažeš. Jen to necháš plavat, a když se sama budeš držet nad hladinou a plavat, poplavete vedle sebe. V obrovském vesmírném oceánu je místa dost pro všechny a pro všechno. Jen musíš plavat, jinak se utopíš.
Hmmm. Teď jsem si vzpomněla, že dítě vlastně umí plavat hned po narození, ale když nemá příležitost, tak té schopnosti pozbyde a musí se jí znovu učit. Kdo ví, kolik podobných schopností člověk po narození v lidské společnosti ztratí a pak se je pracně, pod tlakem a přísným dohledem, musí znovu naučit.
Zase moc přemýšlíš, i když jsou tvé myšlenky zajímavé.
No jo. Asi mi nepůjde nepřemýšlet. Už se budu muset vydat na cestu. Kolik je vůbec hodin?
Pusť to z hlavy alespoň do té doby, než tě sluneční paprsky a vítr dočista osuší. Vždyť se ostatní bez tebe ještě chvíli obejdou. Jste jako spojené nádoby. Když se cítíš spokojená a radostná, pomůžeš tím i jim ke klidu, uvolněnosti a radosti.
Asi ano. Je mi tady s tebou tak dobře, cítím se svobodná, milovaná i milující. To nejspíš s žádným člověkem nezažiju.
To přeci nevadí. Můžeš to sdílet. Sdílení přináší plno radosti.
Plavat. Splývat. Uplývat. Rozpouštět. Sdílet. Bdít.
Být…teď a tady.
