Krátká povídka inspirovaná reálným snem:) Skupinka čtyř mladých přátel se rozhodne vydat na výlet k vyhlášené rozhledně, netuše, kam je nohy zanesou...
Už tam budeme?
Tenhle kopec snad nemá konec!
Odhady vzdáleností ti moc nejdou, co?!
Klídek, za chvíli se vyloupne z lesa jako královna.
Wow!
Paráda!
Hm...
Tak tady ji máme!
Jdeme do ní!
Jasně, dneska je jasná obloha, bude určitě vidět daleko!
Je tak krásně, že jsem mokrá až za ušima...
Já taky. Ale stálo to za to!
Pod rozhlednou stála malá dřevěná budka. V ní se za ušmouraným okénkem rýsovala silueta babky, která něco četla nebo pletla. Když si nás všimla, otevřela vrásčitou rukou vrzající okénko, probodla nás vševědoucím pohledem a takřka šeptem, překvapivě medovým hlasem, řekla, že dnes není vhodný den k výstupu na rohlednu.
Proč?
Je přeci jasno, určitě bude dobře vidět!
Když už jsme se sem vydrápali...
To je tu dnes nějaká speciální akce?!
Místo odpovědi následovalo hrobové ticho a prorocký pohled vycházející z těch zvláštních očí, které by mohly patřit jak dítěti, tak zralé ženě i stařeně. Jediným gestem nám babka naznačila, že si tedy můžeme dělat, co chceme. Okénko se s vrznutím zavřelo.
Tak dneska je pro odvážlivce vstup zdarma!
Super!
Já nevím, nějak se mi to nezdá....
Já asi zůstanu tady, počkám na vás a v případě nouze půjdu zachraňovat...
No neblbni! Ta bába si dělala srandu!
Jasně!
Ale hele, koukni nahoru, nikdo tam není. Ani tady kolem nikdo nikde...
Já rozhlednu znám jak svoje boty, vy jste tam ještě nebyli, tak se tam mrkněte a pak zajdeme na ten oběd.
To je blbost, chtěli jsme jít přeci všichni společně!
Jasně, pojďte s námi, asi není nic divného, že tu ve všední den chcíp pes.
Hm, to je pravda. Ale půjdeš s námi, vždyť mi vůbec netušíme, co je z té rohledny vidět!
Ach jo, tak jo....
Ještě jsme se podívali do té budky, ale babka se mezitím vypařila.
Asi šla čůrat, ne?!
Do lesa za smrček?
Co když to byla nějaká čarodejnice nebo třeba už únavou blouzníme...Nemáte něco k pití?
Nechte toho! Jdeme!
Staré dřevěné dveře do rozhledny byly otevřené. Pomalu jsme vešli a začali stoupat v řadě těsně za sebou po točitých dřevěných rozvrzaných schodech. Po zhruba prvních padesáti schodech nás strach začínal opouštět.
Ta vidíte, úplně normální stará rozhledna, žádní zubatí pavouci ani kostlivci!
Jó, je to v pohodě.
Ještě, že jsme na tu babku nedali, přišli bysme o fajn zážitek.
No, ještě nikdy jsem tady takové ticho nezažila, ale to bude tím všedním dnem...
Po přibližně sto schodech jsme se začali zadýchávat a na chvíli zastavili.
Hele, jak je ta rozhledna vysoká?
Fú, to nevím přesně...Asi tak dvacet metrů.
Jenom, jo?! Přijde mi, že už bysme tam měli být nejmíň dvakrát.
Mně to taky připadá zvláštní... A konec v nedohlednu.
Během dalších pár minut stoupání jsme začali pociťovat napětí, protože něco bylo očividně špatně.
Máte tu fakt interesantní rozhledny! Samy se prodlužujou...
Jo, je to vzrušující, jsem zvědavý, kam až vylezeme!
Jsi blbej, já končím a jdu dolů, tohle nikam nevede.
Já jdu taky zpátky. Jindy býváme už dávno nahoře.
Na chvíli jsme se zastavili a mlčky na sebe tupě hleděli. Špatně se nám dýchálo námahou i vzrušením.
Tak jdeme dolů.
Fofrem.
Asi to bude nejrozumější.
Ale žádnou paniku, jo! Dolů se dostaneme v pohodě.
Rytmické vrzání schodů nás udržovalo v domnění, že se stále pohybujeme v reálném prostoru a čase. Po asi pěti minutách svižného odhodlaného sestupu se nám začala třást kolena.
Ty vole, už bysme měli být dole!!
To si piš! Pitomá rozhledna, čí to byl nápad sem lézt?!!
To je teď jedno. Já už chci být venku!!
Sakra, proč jsme neposlechli tu bábu!!
Tak makáme, třeba už nám jen hrabe!!!
Já se podělám. Nechci tady běhat do konce života!!!
Fuj, mně je blbě!!!
Nekecejte a běžte!!!
...
